čtvrtek 6. září 2018

S odstupem času ..



S odstupem času ... mám svůj život ... úplně jiný .. úplně jinde .. strašně moc se snažím zapomenout .. úplně .. ale nejde to .. 
Když už to období je fajn, .. zdá se mi o něm .. a to jsou přesně ty sny .. tak živé .. tak moc hezké na to, aby byly pravdou .. 

Za dva měsíce si sama sobě daruji to největší štěstí na světě, co mě potkalo ...princezničku, která všechny rány smaže .. zacelí ...moji sladkou prdelku. I když jsem toužila po chlapečkovi ... 
Děkuji za ten zázrak ! ♥ 
Když vzpomenu těch vyšetření .. kvůli srůstům, neplodnosti ... vajíčkům .. těch peněz, co do toho padlo .. 

Můj doktor mi tehdy řekl .. "dokud vaše tělo nezačne fungovat jako ženě, pak nikdy nemůžete otěhotnět" .. menstruace nepřicházela ..


Po prvním nepovedeném "těhotenství" ... kdy se plůdek špatně uchytil a v 6. týdnu z těla "odešel" .. jsem nedoufala, že někdy i já budu mít v něčem štěstí .. A pokud to bylo, jak si myslím dodnes, pak druhá strana takový závěr "ocenila".  Všechno se vlastně vyřešilo .. Já bych si v životě nenechala miminko dobrovolně vzít .. ovšem když už na to nutně muselo dojít :( a příroda si tak zvolila sama .. a ke všemu zjistíte, že jste na všechno sám .. to je smutná zkušenost ..


Když jsem tu noc začala krvácet ... já nevěděla stoprocentně, že jsem těhotná, že jo se svým jo ne menstruačním cyklem .. jen test .. kde byl duch ani ne 2 čárky znatelné, a můj menstruační cyklus jo a ne  spoléhat se na to, taky nic moc .. až po té noci, kdy jsem se vzbudila a všude byla krev .. hned jsem věděla, že to není taková ta krev, jako při menstruaci .. ráno jsem běžela k doktorovi , ještě jsem *mu* psala, celkem nezájem ... bylo to tak .. plůdek se špatně chytil a embryo přestalo vykonávat aktivitu, proto krvácím .. není to jen tak ..a tak jsem musela jít na kyretáž ... když jsem viděla jeho nezájem, .. na chvíli se mi znechutil .. pak jsem si řekla, že jsem kráva, proč s někým tak sobeckým bych chtěla být .. a pak už jsem i rezignovaně ani nic neříkala ... nějaká kyretáž, která je v takovým případě nutná, že jo .. ho nezajímalo .. a ani potom, když mi doktoři řekli, že to není dobrý , tak mu to bylo fuk .. však proč by nemělo, že jo. Když žena slouží jenom jako matračka a tohle byl jen úlet. 

po boku mi tehdy byl jen zase Jirka :( přes to všechno .. když mi doktoři řekli, nebudete moci ..on tam byl a objal mě, a řekl mi, že i když mě svým způsobem nenávidí, že je mu to líto .. že to tak dopadlo .. ne vlastně že dopadlo ... že to tak dopadlo .. byl rád, sám mi řekl,  že by bylo dobrý jít  na potrat , že nikdy nebudu šťastná .. řekla jsem mu tehdy, že ne .. bylo mu líto to, co mi řekli doktoři .. objal mě, tak silně a pevně jako když nám bývalo dobře ... :( 

Pro mě to byl takovej poslední úder na psychiku .. prvně jsem všechno vzdala, pak se zvedla a neustále takový kolotoč dokola .. 


Moje holčička už je se mnou 30 týdnů a i přes velký strach věřím, že teď už to dopadne dobře ! ale i přesto na to své první nenarozené .. nikdy nezapomenu .. paradoxně by měli podobný termín , jen s ročním odstupem ... často si vzpomenu, i když se to ani za miminko označit nedá, a v prvním trimestru se toto bohužel stává často .. :( jak ráda jsem zastáncem toho, že vše se děje pro něco, tak tady mi to nějak nejde přes pusu a hlavně ani přes mysl .. 


úterý 28. března 2017

Pro mě za mě o mně ...

Když to tu kolikrát projíždím a pročítám, co jsem to vlastně vyplodila, zjistím, že jo - tohle jsem chtěla napsat, není tu nic, co by nebyla pravda, ale u jednoho článku se sama sebe ptám, kde jsem udělala chybu (či moji rodiče, výchova, okolí  - nevím, těžko říct), že se na mě lepí taková smůla .. 

Ono to totiž není o smůle .. ono je to o tom, že za pár věci z toho všeho si můžu sama .. svým zapříčiněním .. svoji osobností, i když nepřímo, ale můžu ..

Nechci vypadat jako nějaký chudáček :) (i když už mi to bylo taky řečeno)  , je x tisíc lidí, kteří zažili daleko hrůznější věci, je x tisíc lidi, kteří mají horší životy, je x tisíc lidí, kteří by si mohli stěžovat a nedělají to, z toho vyplývá, že je x tisíc lidí je daleko silnějších než já, jsou to prostě lidi, kteří mají můj obdiv, klobouk dolů, klaním se a smekám ...

( Já nejsem chudáček, ani se za něj nepovažuju, jsem jen stupidní kráva, která si všechno bere osobně, která kvůli maličkostem dokáže pomalu obrátit svět :-) Ono to tak možná v tom článku působí, ale nebyl záměr, aby to tak znělo. Jen holt se mi prostě líp píše, než mluví no .. Mám kolem sebe pár lidí, kterým můžu říct všechno, ale ani jim nedokážu slovy ty myšlenky tak popsat, jak to dokážu vystihnout na "papír". Navíc tady nikoho neobtěžuju tím, že spoustu věcí neustále opakuju).
S tím asi ze dne na den nic neudělám ...

Ale neuvěřitelně chci, a dokážu to .. protože i já se chci mít v životě dobře .. a myslím, že si to zasloužím .. nejsem zlý člověk. 

Tím jaká jsem byla, tím jak jsem se chovala a především tím, jak jsem nechala ostatní, aby se chovali ke mně .. Charakter u mě nulový .. 

Je fajn si uvědomit svoje chyby, i když s odstupem času, ale pořád lepší později než-li nikdy ... 



Kdybych nebyla uťáplá .. 
Kdybych si jednu dobu nehrála, na něco jsem nebyla ... 
Kdybych byla nad věcí a nebrala si všechno tak osobně ... 
Kdybych uměla jednat s lidmi tehdy ... 
Kdybych nebyla tatánek ... 
Kdybych se chovala férově ke každýmu ... 
Kdybych byla průbojnější ...
Kdybych si s prominutím nenechala pokaždé srát na hlavu ... 
Kdybych byla vyrovnaná ... 
Kdybych nebyla naivní ... 
Kdybych nevěřila na zázraky ... 
Kdybych byla ... 
Kdybych nebyla ... 
Kdybych, kdybych, kdybych ... 



Chování člověka se prý odráží ve výchově .. Úplně si to nemyslím, rodiče mě vždy vedli k tomu, abych se chovala slušně, abych nelhala, abych neoplácela, nemstila se, abych byla férová, abych si šla za svým cílem, abych byla člověk, kterého budou mít lidé rádi ... 
Co si budeme, nejednou jsem tenhle výčet super vlastností porušila .. ale karma funguje, pokaždé jsem taky zaplatila .. a to je fér.
Ke mně byl v tomhle život fér, já něco špatnýho udělala a hned se mi to jako bumerang vrátilo.
Jsou lidé, kteří dělají špatný věci a nevrátí se jim nic. 

Bohužel se stalo spousty věcí, a já zůstala tam kdesi, ve vzpomínkách, v minulosti a né a né se z toho vymotat ... ale vím, že jednou .. že jednoho dne to přijde, a já to všechno dám :-) 


Je to těžký no .. a zároveň zajímavý, jak lidé dokáží být odlišní .. Jeden by mávl rukou a byl by v pohodě, pak jsou tu takový lidi jako jsem já, všechno si brát až nepřiměřeně osobně, vztahovat na sebe úplně všechno co jde, mnohdy i věci, který se mě absolutně netýkají .. Jo, uvědomuju si to, ale až pozdě .. 

Člověk napáchá za život spousty věcí špatně .. Důležité je, aby se z nich poučil .. I když nejsem  bezchybná (jakože k tomu mi chybí fakt hodně), mám jednu výhodu, z každé chyby kterou udělám, se vždycky poučím do dalšího průběhu života ... opravdu z každé. 

Šlápnu vedle, chvíli zpytuju svědomí, pak brečím, rvu si vlasy .. ale odnesu si z toho pozitivum časem, poučit se a nikdy už neudělat takovou chybu znovu ...




This entry was posted in

středa 22. března 2017

Dva roky plné štěstí (mylifestory 2/3)


(sepsáno 20.10. 2017, zveřejněno 22.3.2017


... kde že jsem to skončila? U plavčíka :-)

Rok 2o15

Byl to asi jediný můj vlastní popud v životě něco se sebou udělat, nesedět doma v koutě, zvednout se a začít ŽÍT !  po své první prožité opravdové depresi ..
Konečně mi došlo, že nicneděláním nevyřeším vůbec nic, naopak utápím se jen sama v sebelítosti a co? No nic, že .. absolutně jsem sociálně vypadla ze společnosti, svým destrukčním chováním jsem přišla o spousty lidí nebo minimálně jsem o ně přišla na chvíli.
Můj cíl byl jasnej, najít si kamarády, dělat něco co by mě bavilo a prostě jednoduše najít opětovnou chuť do života.
Poznala jsem tam skvělý lidi ..


Třeba tenhle komediant ! :)) Mám tě ráda Žufíno :)



Ke konci léta 2o14 jsem si všimla jednoho kluka, seděl u plavčíkárny, měl natažené nohy, a kouřil jednu za druhou, vypadal smutně, zklamaně, určitě se mu něco stalo, říkala jsem si tehdy ...
Víceméně to byl můj nadřízený, mladej kluk, ale já byla stydlín, takže nějaký ahoj u mě neexistovalo.

 Tak nějak se stalo, že směny společný jsme mívali čím dál častěji. Po létě jsem přestoupila na krytý bazén, který jsem si sama vybrala, shodou okolností to byl jeho mateřský bazén. Já tam šla proto, že je to klidnej bazén, kde se nic moc neděje a potřebovala jsem se tehdy hodně učit.

Takhle jeden den jdem s kámoškou Anetou na piiivo, a na zahrádce sedí Michal, taky strojník a s ním ten kluk, teď už vím, že se jmenuje Jirka. Přizveme je k sobě, respektive Aneta je přizve k nám, ona se s nima baví jedna báseň, já tam sedím jak idiot. Nakonec i já se nějak zapojím. Kluci už mají dost, chceme jít všichni domů, ten Jirka mi přijde jako idiot :o) I to Anetě řeknu.

 Další den
za mnou do plavčíkárny přišel Michal a ptá se mě, jestli po směně (odpolední) nechci jít dolů do strojovny na burčák :-)
ňami, ňami proč ne .. konečně konec směny, přesně 22:15, tak tedy jdu.
Není tam ale Michal a Jirka, jak jsem si původně myslela, je tam jen Jirka, ten kluk z venkovního.
Nevadí, dáme si burčáček a úplně krásně si povídáme, od 22:15 až do nevidím, máme se pořád o čem bavit, a navíc to není ani idiot, jak jsem si myslela, ukazuje mi odkud pochází, otevře mi hodně svoje soukromí, tím poznám, že to rozhodně není idiot, je to jen zklamaný kluk, který kope kolem sebe, chová se tak, jak by se nikdy normálně nechoval, což je taková přirozená obrana organismu a citů proti zklamání. Do toho začne hrát má oblíbená písnička ... ↓


Nádhera. Pak přijde s nápadem, že bychom si mohli jít zaplavat, já jsem v tu chvíli naivní? a jdu. Je to skvělej nápad, nikdy jsem nic tak šílenýho nedělala. Nemám samozřejmě plavky.  Tak jdem plavat, plavem jen ve spodním prádle , je to skvělý, ale Jirka se ke mně nějak nápadně přibližuje a cosi na mě zkouší (je mi teda děsná kosa, úplně šílená, ptá se mě, jestli je mi zima, jooo ale já stejně tvrdím, že ne :) )  , jo líbí se mi, ale tohle já neudělám, taková nejsem, beru všechny svršky co mám rozházený kolem bazénu a utíkám ve tři ráno pryč a ještě stihnu při loučení narazit do dveří. (dodnes mi říká, jak to na něj zapůsobilo a jak to bylo roztomilý).

Doma si všimnu, že nemám kalhotky, shit!!!
Není to, jak se zdá, jak jsem byla celá mokrá, sundala jsem mokrý kalhotky, a nechala je tam ležet, bylo léto, tak jsem nandala jen kraťasy a utekla domů, ať nejsem v tom mokrým.

Pořád na něj ale myslím, pořád neustále, den co den, kurva, co se to semnou zase děje ...

Domluvíme se spolu na pátek na vínko,  u něj doma ( víno nepiju, proč sem to dohajzlu odkejvala)
Jdeme na vínko, neskončí to jen u vínka, že .. ale taky mi důrazně řekne, že všechno bez citů, já už šíleně zakoukaná zase všechno odkejvu. Klasik.
Přijde jedna věc, kterou mě šíleně zklamal, ale nepřísluší mi o tom mluvit, takže si ji budu muset nechat pro sebe. I když bych tím vysvětlila spousty věcí, hlavně to jak jsem byla ze začátku žárlivá a hrozná.
Jsem zamilovaná .. ne, achjo .. do kluka, kterej mě má jen jako hračku .. hračku do doby, než se zlomí, netrvá to sice dlouho, ale zase, proč .. myslím na něj, myšlenky na to, že to bude "jentak" mě bolí, rozum mi velí "nechej toho", srdce ale stojí proti všem zásadám. Jak jinak dám na srdce.
Jak jsem psala výše, netrvá to dlouho, a jeho city ke mně také nejsou na bodu mrazu ... 
 Aktuálně jsou to dva a půl roku, co jsme spolu. S čistým svědomím a vědomím mohu říct, že nikoho jsem nikdy nemilovala víc ! Že nikdo nikdy pro mě neudělal víc.
Jirka je člověk, který i po počátečních peripetiích mě vysekal ze strašných problémů, který mi vždy naslouchal, poslouchal, poradil, inspiroval a povzbudil. Vždy mi byl oporou, ve všem co jsem udělala mě podporoval. Pomáhal mi opravovat na chatě věci, v osobním životě co se týče rodiny, finančně, morálně,  je prostě skvělej, dokonalej, velice vyjímečnej člověk. Takových jako je on za život potkáte děsně málo. A když už potkáte, VAŽTE SI JICH !!!


současnost

aktuální


Vzpomínky, které s Jirkou mám mi taky NIKDY NIKDO NEVEZME, i když by sebevíc chtěl. NIKDY !! Jirka je osoba, která mi neuvěřitelně zasáhla do života. Která mě šíleně ovlivnila, myslím, že v dobrém slova smyslu. A i když jsou tu řádky a písmena neomezeny, nejde to vyjádřit, jakou k němu cítím úctu a vděčnost. Vděčím mu za spousty věcí například za to, že z chodící trosky udělal normálního člověka, jak rád říkává "pracoval jsem na tobě dva roky" .. a ano zapracoval, udělal z holky, která byla shrbená s nulovým sebevědomím a nedůvěrou ke všem lidem a celému životu osobu, která i trochu toho sebevědomí nabrala, naučila se komunikaci, naučila se více otevírat lidem, kteří za to stojej, naučil mě víru, víru v lidi, v sebe sama. Už se tak nebojím všeho a všech.



Tolik jsme toho spolu zažili: ať už to byly víkendy u jeho rodičů, když mě vzal poprvé na rozhlednu a chtěl předemnou dělat machýrka a přelízal na vnější stranu, málem jsem pukla strachy o něj.
Když mě vzal na skálu, kde jsme sbírali trilobity, jeli jsme tam na kolech .. vzal mě až nahoru a já z lásky k němu, která ještě tehdy vyřčena nebyla, překonávala strach z výšky, kdy jsem lezla po stěně skály a viděla tu propast pod sebou, jen kvůli němu, pak jsme vyřezávali do stromu počáteční písmena našich jmen.
Když jsme chodili na houby, jezdili na babetě a pincku a dávali si závody.
Když jsme byli u nás na chatě a spravovali udírnu, topeniště, zase chodili na houby, grilovali, přizvali kamarády a zažívali tam spousty srandy.
Když jsme ještě bydleli odděleně, já chodila k němu, v noci jsme si dávali pravidelně kuřecí s nudlema, když mi byl oporou a držel mě, když jsem měla šílenou teplotu po směně.
Když mě držel a táhl pryč na směně, když mi jakási Romka řekla, že jsem zkur*ydcera ..
"Nikčo, jsi ve službě, mysli na to" ..


jdeme běhat !


Když jsme byli na výletě v Litomyšli, podívat se na jeho bráchu jak hrál futsal :-)
Když jsme se chodili dívat do Třebové na venkovní fotbaly.
Když mě brával ve Třebové do mé oblíbené cukrárny na ooobr indiánka.
Když mě seznámil se svými kamarády, kteří jsou stejně skvělí jako on.
Když jsme jezdili do Boršova na fotbal, kterej byl jak ze seriálu Okresní přebor.
Když jsme jezdili na Pálavu, a já byla králíček Duracel po létajících jelenech.



Když neustále poslouchal moje výlevy ...
Když mě v době studií musel pořád z něčeho zkoušet, protože já přece nikdy nic nevěděla a neuměla, to většinou tak šprti říkávají.
Když s tatíkem přijeli na moje předávání diplomů a byli tam prostě se mnou.
Když mi vždy říkával "to zvládneš"
Když mi říkával jsi silná ...
Když mi říkával "Bojuj"
Když mi říkával "Všechno bude dobrý" ...


Když zvládal moje výbušnosti líp než já.
Když poslouchal moje žárlivý scenérie ..
Když byl prostě vždy při mě ..
Když to se mnou myslel vždy jen dobře ..
Když myslel vždy prvně na mě, a pak až na sebe ...




Byl se mnou v každém nezdaru, ať už to byla neúspěšná zkouška, nebo na poprvé neudělání plavčického kurzu.




Jak jsem psala výše, nejde slovy popsat, co mi všechno dal do života, co pro mě všechno udělal, čím mi byl, je a vždy bude!
Měla jsem to štěstí konečně v životě, že jsem potkala někoho, jako je Jirka, protože víc takových Jirků za život nebude.
Už nikdy, nebude ..



Tolik ponaučení do života, tipů a rad co mi dával. Všechny činy, oběti a slova, co byla od něj mířená ke mně, ... jsem si jistá tím, že mě má rád především jako člověka. On mě zná úplně nejlíp. On ví ..
Skrz naskrz. Do hloubky. Vím, že v životě na mě nezanevře, přála bych Vám všem opravdu od srdce, kterým je podobně jako mně, aby jste měli alespoň takové štěstí jako já, a měli kolem sebe někoho, jako je Jirka.



Protože je to právě on, kdo mi dává nebo se o to snaží dávat mi sílu do dalšího fungování, do dalšího života, snaží se mě motivovat, nakopnout, dodat mi nějakou tu energii, pomáhá mi hledat smysl života dalšího.
Kdo neustále hledá řešení, terapie, kdo neustále zkoumá všude možně, jak se chovat k člověku, který trpí depresemi ...
Kdo má se mnou tu největší trpělivost, nervy ...
Kdo obětuje sám sebe pro mě.
To je láska .. to co přináší oběti .. :(




Nikdy Jirkovi nezapomenu nic, co pro mě udělal, čím mi byl a čím mi je. 
Nedokážu prostě vyjádřit to všechno, možná proto se tu neustále dokola opakuju.
Ty dva roky, které jsem s ním prožila byly dva nenahraditelný roky, dva nejšťastnější roky, dva roky plné radosti a štěstí. Plné lásky. Plné poznání.
Většinu mého života bych vrátila a kdyby se mě někdo zeptal, který čas bych v životě nevrátila, byly by to právě tyto dva roky s ním ...
DĚKUJI ZA VŠECHNO!


Počátek všeho ... (mylifestory 1/3)

 (sepsáno 10.8. 2016, zveřejněno 22.3.2017)


K tomuto obsáhlému článku se odhodlávám už delší dobu. A tak jsem se jednoho rána probudila a rozhodla se, že to bude právě dnes, kdy chci vykřičet všechno do světa. Chci, chci, chci !  Připravte se na článek plný emocí, negativismu a srdceryvných událostí. Jdu s pravdou ven !

Rozdělila bych to svoje období do jakýchsi fází.
První fáze započala mým narozením, narodila jsem se jedné zimní, prosněžené noci 19. prosince před dlouhými 24 lety. (Někdo by si řekl, mladá holka, jakýpak dlouhými? Ano, pro mě někdy až neskutečně dlouhými).
Na svoje dětství si nemůžu stěžovat, moji rodiče mi dávali všechno, i to co neměli.
Lásku, myslela jsem si donedávna, že i perfektní výchovu. Ale tu asi ne, respektive já se nenechala vychovat dobře. Nevím..
Něco se zanedbalo, respektive se něco nepovedlo, ale ne ze strany rodičů .. ale z  té mé .. Vždy jsem se nějakým způsobem vymykala své rodině. Jak chováním, tak povahově, prostě úplně vším. Kolikrát i padlo doma takovéto " a je vůbec tvoje?" :D Samozřejmě ze srandy.

Já se sestrou, rok 1996


Nicméně to bylo to parádní období, kdy jsem byla nejšťastnější dítko, měla jsem skvělé dětství na pískovišti, spousty kamarádů na sídlišti, neustále jsme pobíhali po venku .. v sedm jsme museli bývat doma, vlastně v sedm aneb když zazvonila kaplička, protože pak přeci chodily klekánice. V létě jsme mohli být i déle, neustále jsme vymýšleli nějaké hry, třeba jednu si vybavím "bububu" (bububu, koho najdu, ten dostane přes hubu) → byli jsme to ale parchanti, sakra ;)

Doma jsem si zase hrála na prodavačku, měla jsem svůj vlastní obchod, jednou to byla samoobsluha, podruhé restaurace, dělala jsem si i otvírací dobu. Jeden se jmenoval "U Hranolky" :D :D Většinu "otevírací doby" jsem stejně byla venku :D a nakonec mi obchody zkrachovaly :D
Se ségrou jsme hrávaly hru "páteř". Vždy začínala stejně, já tancovala na diskotéce, omdlela jsem, a ona byla jakási doktorka ze sanitky, které mě dávala pravděpodobně na páteřní desku :D

Také jsme často "trenérkovali", tak jsme tomu říkávaly ..
Byly to takový kreace jakože ségra ležela na zádech, já na jejich nohách a ona mě přehoupla dozadu. Tomuhle jsme říkaly šuplík a měly jsme jich x dalších.

Hráli jsme si s kamarády na seriály, já byla vždycky hlavní hrdina ( jak jinak :D )  na schovku, země slunce, dělali jsme bábovky, pekli jsme z písku ;) (mááámi, mááámi, mááámi - hodíš mi rohlík? hodíš mi bábovky? )  utíkali přes nesouhlas rodičů za silnic :D, chodili spolu na Mikuláše, a když jsme se nemohli domluvit, tak jsme prostě byli tři malí čertíci. Byli jsme tři (já, Anička a Michal).
s Míšou, když už jsme byli starší ...

Poprvé výlet do klubu :D

Naše kamarádství začalo .. ani nevím kdy s Anče, ale zřejmě tak nějak odmalička. Ale s Míšou, to si pamatuju, byl to ten typický klučík, který se vymykal svým vrstevníkům, a tak jim nedělalo problémy se mu vysmívat, posmívat ba dokonce si na něj i dovolovat fyzicky. Našla jsem ho tehdy v keři. Měl kraťasy, triko, bylo léto, vlasy ostříhané úplně nakrátko, akorát ofinu měl - to byl takový typický účes pro tu dobu :)). Našla jsem ho tam v pláči, klepal se strachy a byl rozrušený, tehdy mi ho bylo neskutečně líto. Ujaly jsme se ho a netrvalo dlouho a byli jsme taková ta typická nerozlučná trojka. Veškerý volný čas jsme trávili společně. Byly to super skvělý časy. Nikdy nezapomenu. NIKDY !!!

 I se sestrou jsme zažily. Já byla trošku hajzlík a dělala jí naschvály, no trochu víc, mamka ji vždycky nadala nebo dokonce jí dala po čuni a já vyvázla. No vyvázla :D ségra si mě pak našla venku a tak mě ztloukla jak nikdy nikdo. Zasloužila jsem :-) Když Pamatuji doby, kdy za námi babička chodila každý den, každý den jsme ji vyhlížely a chodily jsme na zmrzlinu, kopečkovou za 4 koruny :D :)


Bylo toho spousta, my byli někdy hnusní, dělali jsme si taky z lidí srandu, jednou jsme jednu kámošku přivázali ke stromu :D a ona chuděra plakala, na to nejsem moc pyšná ... chodili jsme si navzájem na oslavy, chodili jsme společně na různý dětský dny, na akce pro děti, všude jsme se prostě nacpali, a byli jsme děsně aktivní. To bylo zlomených ruk, teda co si vybavuju, tak hlavně já, pamatuji na svoje poprvé v tomhle ohledu ..
Byla jsem na bruslích, půjčila jsem si ségřiny, protože svý jsem si rozbila, ale ona mi už neřekla, že ji chybí kolečko před brzdou, jela jsem plnou palbou z kopce , brzdím a šup, už jsem ležela na zemi, všichni se mi smáli, mě zmodrala ruka, byla celá ledová a na třikrát zlomená.


V té samé době jsem byla šťastná také kvůli rodině, dědečkovi, babičce a naší chatě, kterou děda postavil. Jezdili jsme tam se ségrou jako malé holky na celé letní prázdniny bez jakékoliv přestávky. Milovala jsem to tam. Měly jsme tam spousty kamarádů, byl to zase úplně jiný svět. Stezky odvahy, má ségra byla královna dětí, nezasvěcení těžko pochopí ... :D Dědeček nám vždy večer dával kousek Milky (nejčastěji to byla jahodová a jogurtová - si moc dobře pamatuji) A taky jsme dostávali česnekový hospodský brambůrky a gumový žížaly. Každý večer. Na chatě jsme se vždycky vyblbly se ségrou do sytosti. S dědou jsem ráda chodívala na ryby. Den vypadal asi takto: ráno jsme se vzbudili, blbli jsme s kámošema, pak jsem dělala číšnici tátovi a dědovi, každý seděl na jedný loďce, ale oba chytali ryby. Já jim jen po příkazu nosila pivečka :-) tátovi se žlutou etiketou, to byla desítka a dědovi se zelenou, to byla jedenáctka, HOSTAN :) pak bábí zavolala na oběd, šlo se, prostě když bábina zavelela, tak se muselo. Odpoledne děda odpočíval, táta se neustále opaloval :-) odpolední kafíčko a večer, ty dny tam neskutečně utíkají, protože je tam nádherně, nejlíp.
Prostě tohleto bylo nejparádnější období, nejvíc nejlepší jak by řekl Forrest.

Já se sestrou na chatě, rok 2004


Trvalo to zhruba do 10 roku mého života. To byl rok, kdy mi odešel nejdůležitější člověk mého života, děda, který mě vychovával dá se říci, odešel kus mého těla, odešel napořád .. navěky, Nikolo navěky ! a já prostě jednoduše doteď nepřijmula fakt, že to je jako the end, Schluß gemacht ..., nedokázala jsem se za 14 let s jeho odchodem srovnat, ani v mysli, ani v duši ani nijak ...
Začalo peklo .. Nezvládla jsem to .. Absolutně ne .. každý normální člověk řekne, to je život, ano, je to život, bohužel na tomto je život člověka postaven, že se rodí aby zemřel. Jistěže to vím, nejsem hloupá .. ale prostě zase ta psychika..


 Nezapomenu, věděla jsem moc dobře, že je děda smrtelně nemocný, ale byl to silnej chlap, silák, bojovník. Zasraná rakovina! Udělalo se mu dobře po dlouhé době, mysleli jsme si, že se blýská na lepší časy. NE ! Když procházel chemoterapiemi bylo mu zle, i přesto jak silná osobnost byl, sám se odpojil od přístrojů toho času, kdy byl hospitalizován, bohužel/ bohudík, jak se to vezme, ho zachránili. Pak se mu tedy udělalo líp, trvalo to týden.

Nezapomenu na jeho poslední pohled, dala jsem mu pusu, pusu na tvář, tu poslední pusu v životě se slovy "dědečku, v pátek zase přijdu", strašně ho to zabolelo ( rakovina krku a čelisti), pusu jsem mu dala s takovou láskou, že jsem mu způsobila bolest. Podíval se na mě a řekl mi " Kikušo, (tak mi říkával jen on) mám tě rád" to mi nikdy jindy neřekl. Odešli jsme, bylo to naposledy, co jsem ho viděla, v pátek mu nebylo nejlíp, tak bábi volala ať přijdeme až v sobotu.

děda (uprostřed) na chatě :-)

Na Velký pátek 18. dubna 2003 v 10 hodin večer zemřel. Zemřel pokojně, ve spánku, třeba ho nic v tu chvíli nebolelo. Babi volala tátovi, že Jura (děda) se nechce probudit, táta přijel, ale to už bylo po všem ..děda odešel, napořád. Odešel ten večer prý spát se slovy, Pozdravuj Ivetu a děcka, ať na sebe dávají pozor. Věděl to? Cítil to?


Já to ještě nevěděla. Ráno jsem vešla jen v bílé košilce do kuchyně, máma plakala, strašně plakala, táta ji objímal, nemuseli nic říkat. Došlo mi, že děda odešel do nebes. Nemohla jsem brečet, měla jsem chuť se jen vztekat, proč kurva proč .. přichází obrovskej šok, kdy nevnímá člověk okolí, nastává fáze nepřipouštění si faktu, pak následuje brek, bezmoc a zoufalství.

Nenávidím VELIKONOCE! NENENE!!!

Tehdy jsem to nezvládla .. začalo peklo, týdenní houpání se v posteli, v pokoji v koutě .. kolečko psycholog, psychiatr, psycholog ... Pohřeb byl peckovní taky :(

Já nezvládla ani ten pohřeb, táta mě musel vyvést ze smuteční síně, protože jsem dělala šílenou "ostudu" řvala jsem, brečela jsem , hystericky vzlykala, ten den mi dochází, že je to REALITA ! Že tohle není prdel,  .. to je prostě FAKT !, kterej prostě musím přijmout ať chci či ne.
KURVÁÁÁ !! TOHLE NÉ! Poprvé zažívám pocit, chci si vytrhat vlasy!!!!




vzpomínám :(

pořád to tam máš krásné ...

Právě tehdy to celé odstartovalo .. bohužel pro mě, v tý jistý době mě začaly dvě holky (já tehdy 10 let, ony cca 16 - 18 let) fyzicky šikanovat .. poprvé mě zbili kvůli penězům, měla jsem v riflových kalhotech pár mincí, asi si myslely bůhvíco tam nemám, nechtěla jsem jim samozřejmě dát nic .. proto mi tehdy rozbily nos, a poranily tvář, to ještě nic nebylo .. nechtěla jsem doma nic říct, ale bohužel sem  si nevšimla jistého faktu v zrcadle, že mám zakrvácený celý obličej, takže "mami, né nic se mi nestalo, proč?" bohužel nezafungovalo.

 Bily mě opakovaně, až se táta naštval, a pořád se mnou někdo někam chodil, do školy, do obchodu, dokonce i ven, bylo to šílené. Za jednu věc v tomhle období jsem šťastná .. a to za tu, že jsme si konečně se ségrou k sobě našly cestu. Spíš já k ní, ona o mě měla strach, hledala ty holky všude. Byl to obrovský zlom v našem sesterském vztahu. Zlom k lepšímu :-)

 Začaly noční můry, kdy jsem se vzbudila respektive mě cosi vzbudilo, pamatuju si to, jakoby to bylo včera, vedle mě seděla kámoška Markéta, já usla .. najednou se mi zdálo cosi škaredého, vzbudila jsem se a hystericky ječela, kopala kolem sebe nohama, rukama, nikoho jsem k sobě nepustila, až máma musela zavolat doktora, který mi píchl nějakej sajrajt do krve a já padla. Tyhle stavy trvaly několik týdnů. Psycholog, pak i policie, bylo to hodně nepříjemné. Policisté měli určitý tip na dvě slečny v mém okolí, které se tímhle baví a jejich tip byl správný. Děvčata dostala jakousi výstrahu a byl klid.

 Diagnóza: posttraumatická stresová porucha
nic zvláštního ani vyjímečného :), to se prostě stává v takové situaci

 Než jsem našla jednu činnost, která mě poté pár let naplňovala, plavání. Dozvěděla jsem se od mámy, že dědeček taky plaval, tak jsem to šla prostě zkusit, a ono ano, začalo mě to bavit, zůstala jsem u toho 9 let.  Začátky nebyly vůbec jednoduchý. Naučit se pořádně plavat a co teprve naučit se motýlka, já chytrák šla do sportovní třídy, a nebudu kecat, domluvil mi to táta na pivě s paní učitelkou, kterou znal :-) protekčně :D

Ještě prťata ve Vsetíně


První rok byl tragický, absolutně jsem to nedávala, těm děckám jsem nestíhala, nikdo mě moc nemusel, oni se všichni znali z přípravky a já byla protekční náplava, ani se nedivím, ale postupně jsem si našla i kamarády a byly to moc fajn časy.

Nejhorší časy, ale boky jsem měla vždycky :) 
Než přišlo takový ne moc veselý období, kdy jsem byla napadána, že jsem tlustá .. ono i když to tehdy nebyla pravda a posloucháte to dennodenně 10 hodin, nějak nejde to hodit za hlavu, teda jistě jde, jsou lidi, kteří by řekli ... hej, polib mě prdel ..a nechali to plavat, tohle já nikdy neuměla .. :(

Začla jsem si to brát víc osobně, než jsem chtěla a měla ... 
Přišly těžký časy pro mý rodiče, kteří byli špatní z toho, že se o mně v plaveckým světě mluvilo jako o anorektičce. ANO, měla jsem chvilkovou slabost a chvilkově jsem trpěla poruchou přijmu potravy. Ale naštěstí ne dlouho.

Moc jsem toho nenajedla ... 

Hodně rychle jsem potom šla navrch, bazénové plavání mě ale moc nenaplňovalo, tak jsem zkusila dálkové, a to bylo to, co jsem hledala.
Bavilo mě, šlo mi, joo nebudu se podceňovat, hodně mi šlo :-) Možná to bylo daný i tím, že odmala jsem se rochňala v přehradě, která kolikrát nebyla úplně košér, co si budem ;) .. Byla spousta plavkyň, která dálkové plavání neplavala jen kvůli tomu, že jak ony rády říkaly "na dně nejsou vidět kachličky a mohla by se o ně otřít ryba"


Nejúspěšnější fazóna byla rok 2010, kdy jsem si vytyčila své osobní cíle, měla jsem natrénováno, cejtila jsem se na to, nikomu jsem je ale nesdělila, ani trenérovi. Bylo to moje malé tajemství. Vám to napíšu, chtěla jsem tři zlaté mistrovské medaile tzn. pět, deset, dvacet kiláků. Ne pro sebe, ale aby na mě mohl být děda zeshora pyšnej. Vždyť už sedm let je tam sám bez jakékoliv radosti.


Podvodní svět


JÁ TO DOKÁZALA !! ANO !


To je ON ! Ten závod, to vyhlášení, kdy toto bylo pro něj !




Bylo to nesmírně těžké, jak psychicky tak fyzicky, ale já to dala, a na posledním vyhlášení, to bylo 20 kilometrů jsem mu tu zlatou symbolicky s pusou poslala do nebe. Byla tam i máma a táta, bylo to na Lipně, oba dva to rozbrečelo. Bylo to tak smutně krásný.
Kdyby tam rodiče nebyly, nedala bych to. Byl to extra ultra šíleně těžký závod. (vzduch 12 stupňů, voda 16 a neustavně celej den pršelo, teda spíš lilo, trať byla nakonec postavena 10x2 kilometry, což pro mě bylo nemyslitelný, plavat kolem břehu, to chce pořádnou dávku sebejistoty po pár hodinách z té vody nevylézt, strašně to svádí, když už nemůžete, já raději 4x5 bo dokonce 2x10 okruhy). Rodiče mě na občerstvovačkách hodně podpořili a nakopli, díky nim jsem stála, kde jsem stála :-)







Opravdu jsem to milovala
Kdyby to šlo rok 2011 bych vymazala ze svého života ... přišla jsem o další citovou vazbu.
O mýho miláčka .. Dinečka .. neumřel, vysvětlovat proč a za jakých okolností tu nebudu, uvádí mě to zpět ..
Nicméně jsem si po jeho odchodu zjistila, kde přebývá .. a chodila ho sledovat z povzdálí, byl šťastnej, v pořádným výběhu, ale hlavně že šťastnej .. Teď už Dineček není, ale vím, že umřel šťastný, a my ať to bylo, jak chtělo, jsme mu dávali všechno. Byl to pejsek k nezaplacení, milovala jsem ho, a miluju, a vždycky budu. Dal mi toho taky spoustu, spoustu krásných chvil, spoustu radostí a starostí. Když byl štěnátko, hrála jsem si s ním na paní doktorku, chudák, měl na pacce přilepenou kanylu a on byl takový ňouma, že držel. Neutekl mi, měl na hlavičce danou nemocniční čepici, na pacce kanylu a náplast a nechával si měřit tlak, teplotu .. prostě můj ňoumík.

Dinoušek můj 


Pamatuji doby, kdy jsme mu museli dávat židli k oknu, a všichni mu říkali "pes drbnič", vyskočil na židlu a koukal z okna, pořád a neustále :-)
Když jsme přišli domů, vždycky se mohl uvrtět ocáskem, jakou měl radost. Jak po nás hopsal, uměl si otvírat i dveře. Když jsme nebyli doma, otevřel si dveře, vyválel se v peřinách, který se pak snažil packou urovnat, ale zavřít je už neuměl ;) takže jsme na něj vždycky přišli, a on se strašně divil, jakto ...
Dinečku, miláčku můj, nikdy nezapomenu ...
I ty jsi mi totiž to moje dětství zpříjemnil natolik, že si nemůžu na nic stěžovat ...

Miláček !
Rok 2011 byl zlomový ještě jednou. Úplnou náhodou jsem si vymkla nohu, kotník. Jedu na rentgen, nic hroznýho, prostě jen blbě šlápnete, ale okolí děsnej strach, abych s tím něco neměla.

Slečno, kotník vyvrknutej opravdu je, ale považoval bych to za banalitu. OK, děkuji. TRAPAS. Pak přichází ale, .. ale co? .. vedlejším nálezem je obrovská díra v holenní kosti. Být vámi, urychleně si v Brně najdu hodně dobrého ortopeda, ale rychle.

Proč až tak rychle, jednoduchý, díra už je tak velká, že každou chvíli může dojít k patologické zlomenině.

Byla jsem tehdy u sestry na vesnici, kde nějakou chvíli žila, nepovažovala jsem to nějak extra za důležitý, jen jsem se našim zmínila v telefonu a dál jsem to neřešila. Máma mi ale přesto toho ortopeda opravdu našla. Tak oukej mami, zajdu tam. Hlavně se o mě neboj.



Procházím vyšetřením, RTG, CT.Urychleně zoperovat, zní verdikt. Mě v tu dobu absolutně nedochází, co to může být. Naši jsou na infarkt a já pořád nechápu proč.

Musím na punkci a na výškrab. Punkce dopadne dobře, až na to že trpím tak šílenými bolestmi, že bych nejraději spáchala sebevraždu. Konec špatných myšlenek, konečný výsledek je totiž NEZHOUBNÝ. Druhá operace, výškrab a následné zaplnění lékařským cementem.

Po punkci


Přichází ale další rána do života, zákaz sportu. :( úplný zákaz všeho. Tohleto bylo jakoby Vám někdo ukradl ruku, nebo nohu, prostě část Vás. Nedalo se ale nic dělat. Skončila jsem na vrcholu. :-(
I když je pravda, že rok až půlrok před touto událostí jsem chtěla skončit sama.
Měli jsme špatný kolektiv, hodně špatný, měla jsem problémy s jedním klukem, který ovládal a manipuloval úplně všechny. Na tréninky jsem chodila s odporem, domů s brekem.
Neustále jsem byla terčem posměchu,všechno co jsem udělala nebo řekla bylo špatně.
Suchá příprava jednou ... hrajem ten den florbal, kluci mě dají do brány .. lítá na mě jeden míček za druhým, z plné síly přímo do obličeje, do břicha, na hruď .. no prostě všude, kde by to mohlo aspoň trochu bolet ..

Před maturou jsem zažila další zážitek, kterým se moc nechlubím, nejsem na něj hrdá, a vzpomínky na něj bolí.

Milovala jsem kluka, spolužáka, byl zadaný, bylo to pro mě pasé. On ale zájem měl, říkávalo se o něm, že je to děvkař, ale povídejte holce, která je zaláskovaná. S přítelkyní měl problémy, rozešli se, mě už nic nebránilo, pozval mě na vínko, do parku, bylo to v létě, bylo mi s ním krásně, bylo to nádherný. Takhle jsme spolu byli několikrát. Bylo to úžasný, pak ale přišlo to, co logicky přijít muselo, začala jsem se dozvídat, jaký opravdu je, s kolika holkama takhle na to vínko chodí. Bylo to hrozný, ale tak kdo tohle nezažil, že?

Těsně před maturitou jsme nacvičovali poslední zvonění  u jednoho spolužáka na baráku. No nacvičovali  byl buď původní plán nebo krycí jméno pro to, ožrat se a zhulit se jak dobytci. Já NE ! Já se ten večer napila trochu, ale nehulila.
 S kámoškou nás dva kluci hodili do bazénu, konkrétně spolužák a ten, do kterýho jsem byla zblázněná, ale v té době už vyléčená. Po dlouhý době jsme se dokázaly trochu opilé vyškrábat z toho bazénu. Svlíkla jsem se do spodního, a čekala až mě kámoš bytnej donese nějaký náhradní oblečení, začlo se mi chtít na záchod, tak jdu. Otevírám dveře, v tom do mě někdo žduchne, je to on, žduchnul do mě, vlezl za mnou,zavřel a zamknul.

"Co je, co chceš?"   "To co ty". 
 "Ale já nic nechci".
Přibližuje se ke mně. Chytá mě za vlasy.
"Nech mě být", křičím po něm. 
Otáčí mě proti mé vůli, využívá sílu.
"Ne ne ne, tohle nemůžeš, já nechci".
"Ale chceš", NÉ..
strhává mi černý krajkovaný kalhotky.
Koukám sama na sebe potupeně do zrcadla, po tvářích se mi koulí slzy jak hrachy, řasenka se roztíká. Černota teče po tvářích, přichází obrovská bolest.
Netrefil se, nebo to byl záměr, nicméně, právě zažívám svůj první anální sex, nedobrovolně, násilím. HNUS !
Nějaké pokusy o útěk vzdávám, je silnější, daleko silnější než já, drží mě silou za krk, druhou rukou mě tiskne ke skříňce, už se modlím snad i nahlas ať tohle skončí.
 Brečím, nevím v tu chvíli jestli proto, jak se cítímm špinavá a ponížená nebo bolestí ale taky spíš zoufalstvím a bezmocí.
Volám o pomoc, která sice stojí za dveřmi, ale nepřichází ... Až je konečně ten kretén vyhotovenej , utíkám, všichni si myslí, že jsme si právě parádně zašukali na záchodě a já jsem z toho asi celá odvařená. Jedinej kámoš, který byl střízlivý pochopil, běží ke mě, přehazuje přese mě bundu a bere mě sebou pryč. Nikdy mu to nezapomenu, i když už v kontaktu nejsme.
Zaveze mě domů, jdu hned do sprchy, je mi zle, ze všeho, jsem celá špinavá, minimálně se tak cítím, krvácím a neustává to.

Nějak extra se to neřeší. Tedy já to nechci řešit. Následující pondělí se bojím jít do školy, mám sraz s kámoškou, a do té doby nekuřák tahám jednu cígu za druhou, mám nervy, bojím se a oprávněně. Když vejdu do třídy, každý na mě kouká. Slyším jen zvuky videí z telefonů, právě z toho večera, a nedávám to. Utíkám ze třídy, za mnou Elis a Jirka, nakonec mě vidí i učitelka (to jsem zrovna nechtěla), nicméně posílá mě domů i s celým garde ;) Jde se mnou i Eliška, Jirka a Michal, kterej je ve škole autem a hodí mě domů, super kamarádi :-) Takové věci já nezapomínám.

Toho člověka už nechci v životě vidět. A skoro se mi to poštěstí, letmo ho zahlídnu na maturitě, ale zrovna ve chvíli, kdy já mám dokonáno, takže mi nějak extra ten den úsměv nezkazí.

On si na nic nepamatuje, a až se to dozví, jediný na co se zmůže, je omluvit se mi přes FB se slovy, "ale tys se mnou mluvit nechtěla", a poslat mi pugét růží. Na to jsem mu poslala vzkaz, ať si to laskavě strčí do prdele, nebo mu to tam narvu já, aby věděl, jak to bolí.

Maturita, ta se dala :-) Čtyři dvojky :) to ušlo. Maturovala jsem z češtiny, kde jsem si vytáhla jediné, co jsem nechtěla a to Máj. Němčiny - stravovací návyky, easy. Zeměpis - doprava a Teorie sportu - gladiátory :) tam byla aspoň sranda ..


Na stužkováku s nejlepším kamarádem :-)

Miluji němčinu, proto se hlásím na vysokou na něměcký jazyk. Jsem šťastně zamilovaná (teda myslím si to :( ) Všechno je konečně super, ne na dlouho, .. na vejšku jsem se nedostala, Kuba mě kope do zadku samozřejmě se slovy "Nikčo, jsi strašně fajn, dokážu si představit, že by sme spolu byli, ale já teď na vztah nejsem připravenej" a prásk za měsíc má novou kočku .. jojo .. nejsem připravenej .. naši obrovské problémy, chtěji se rozvádět, já malej kokůtek se slabou psychikou to nedávám, nezvládám a docházejí mi síly .. půllitra rumu, sedám do okna, piju piju iju .. a tak nějak asi doufám, že spadnu a už se nikdy neprobudím ....

Čas vše zahojí a všechno přebolí, říká se ..

Nacházím si přítele, jsem spokojená, chvilku .. Honza je hodnej kluk, ale neumí svý city a pocity dát úplně najevo, strašně dlouho trvá, než si k sobě najdeme cestičku. Víme o sobě, že se máme rádi, ale pořád nám hvězdy nepřejí. Jednou ve dvě ráno, bylo léto, mě vzal k sobě domů :-) na film samozřejmě, přijdeme, sedám, on si sedne vedle mně a říká
"Niky, mám pustit ten film?"
"Ne .. "
Dál už to popisovat asi nemusím :-)
Náš vztah netrval dlouho, ale za to z mého pohledu, byl krásný :-)
Honzík byl zajímavý kluk, do hloubky do něj nikdo nemohl vidět. 

Jeden večer, když jeho city ke mně ochabovaly, hodně pil a stalo se to, že mě podvedl. S kamarádkou. Moji. Ta mi to druhý den řekla, a on mi to potvrdil.
Zkoušíme to obnovit, nejde to .. rozcházíme se .. 

Ale ať to mezi námi dopadlo jakkoliv, stejně si pořád myslím, že je to hodně citlivý kluk a i když nejsme v kontaktu, přála bych mu  a přeji v dalším životě co nejvíc štěstí :-)

Přichází má první panická ataka.
Mrzí mě, že u toho byli moji kamarádi. Začalo to nevinně brekem, kvůli chlapovi,  zoufalství a bezmoc, kdy dolízáte a víte, že o to nestojí, ale prostě stále v něco věříte a doufáte, že se zlomí a ono ne. Naopak.
 Začala jsem se šíleně klepat, hysterčit, šílenost největší jakou jsem kdy zažila. Měla jsem pocit, že kdyby mi šla ještě pěna vod pusy, tak mám snad epileptickej záchvat.

Ale i tady čas nakonec zabral, našla jsem si brigádu jako plavčík. Po 5ti měsíčním uzavírání se sama do sebe. Jdu poznat nové kamarády. Chci úplně změnit můj život. A také se mi daří, Hary, Žuf, to jsou lidi, za které bych dala ruku do ohně. Super kámoši až do současnosti.








pondělí 20. března 2017

Hledání sebe sama ...



Každodenní zažívání dejavu, znáte? I tak by se dalo říct špatnému psychickému stavu. Nelze se vymanit ze svých myšlenek, ze svého nitra a bojujete jen a jen sami se sebou.  A každičký den je to pořád dokola. To samé, neustále.
Nedokážete propustit pohyb myšlenkám, které by byly pozitivnější, které by zároveň umožnily plynule přijmout přítomnost a těšit se na budoucnost. NE! Takhle to nefunguje.
Bohužel, funkčnost myšlenek (dá-li se tak říci) v absolutně bezvýchodných situacích se nedá ovlivnit a především v takovém případě nějaká funkčnost snad asi ani neexistuje.


Myšlenky jdou "šejdrem". Mysl vás sžírá zaživa. Je to taková duchovní sebevražda.

O čem  tedy píši ? O tom, že pokud to přijde, to špatné období, kdy se kazí, co může, kdy si připadnete nejhorší na světě, kdy máte pocit, že jste úplně k ničemu, kdy se vám ráno ani nechce vstát z postele, mluvit, jíst, spát ani dýchat, tak je všechno najednou pasé. Veškerá snaha o to, mít se lépe je pryč.



Stále více se setkávám s lidmi, kteří nějak nedokážou přijmout ten fakt, že deprese je nemoc. Bohužel, nemoc ! Není to taková ta klasická "depka", ve které jsme se snad všichni utápěli v pubertě. 

Je to šílený stav, se kterým si nedokáži poradit. Nejhorší je, že si s ním neví rady ani příbuzní, kamarádi, lidé z okolí a kolikrát ani odborník. 
Já osobně jsem tak komplikovaná osobnost, že můžu s klidnou myslí říct ..


"NIKDO MĚ NEZNÁ, NIKDO DO MNĚ NEVIDÍ"

A zatím si budu stát, stůj co stůj ... 

Spousta lidí se mi snaží být oporou, podpořit mě v těžkých chvílích, ale ani ti  co si myslí, že jsou mi nejblíž, mi do hlavy nevidí a absolutně nemají šajnu o tom, nad čím a jak já přemýšlím, jaký mám myšlenky, co plánuju a neplánuju, kam chci cpát teď tu energii.
Troufám si říct, že ti co si myslí, že mě znají dobře, mi vidí maximálně tak na kraj ... dál ne .. 
Kolikrát se přistihnu při tom, že ani já sama sebe neznám .. a to jako vážně. 
Sama sebe dokážu v těchto dnech extrémně překvapovat. 


. ↓ Stále více na sebe pozoruji tohleto ↓ 

- nespavost
- noční můry
- bludy, halucinace (jeden den v práci na mě mečela koza, jakože vážne .. Nikolo už magoříš !)
- vyčerpanost
- únava (na druhou stranu už ne tolik - zvýšená hladina adrenalinu mi pomáhá k tomu neusínat)
- uzavřenost před okolním světem
- depersonalizace
- sociální vyčlenění 
- rozdvojené myšlení (s určitými lidmi se chovám nějak, mluvím nějak, cítím se nějak a s dalšími zase jinak - zkrátka nevím čím to je, a to je teď moji prioritou vyřešit, protože tímhle tím chováním jsem přišla o hodně, přišla jsem taky o svoji sebeúctu, hrdost a svoje zásady) 
- totální nechuť cokoliv dělat, ztráta chuti k sexu 
- plačtivost 
- přecitlivělost
- myšlenky o moji existenci 


Do příště se polepším a zkusím konečně sepsat i něco pozitivnějšího :-) 

středa 8. března 2017

Uvězněna ve vlastním těle aneb jak vnímám depresi

V hlavě voláte o pomoc, neumíte si sami sobě pomoci, neumí to ani nikdo z Vašeho okolí.
Kolik z Vás to zná?
Typickými projevy jsou bezvýchodnost situace, uzavření až uzamčení se ve vlastním těle, téměř nezvratný pesimismus, absolutní neschopnost se alespoň minimálně někomu otevřít, demotivace ke všemu, ztráta sebeúcty, sebekontroly, ztráta schopnosti jakékoliv komunikace a v neposlední řadě totálně sražené sebevědomí.
Projevů a příznaků je ale daleko, daleko více.



Pro obyčejné, zdravé lidi je deprese nepřijatelná. Takový lidé pohlížejí na psychicky nevyrovnané lidi jako na osoby, které jsou jen skleslé a jejich typickou reakcí je "prosím Tě, to bude v pohodě" ..

Víte, je obrovský rozdíl mezi slovy depka X deprese.
Slovem depka označují převážně mladí lidé právě takové stavy, jako je skleslost nebo jejich osobní neúspěch. Deprese je nemoc! Je to nemoc !




Kdopak to  klepe na dveře? Máme tu milou návštěvu, kámoška deprese přišla. To mám ale neskutečnou radost, dlouho jsem ji neviděla, pozvu ji dál (samozřejmě aniž bych chtěla, ona je totiž strašně neoblomná a vtíravá). Normálně kecne naproti mně a sedí a čeká.
Hele kámo, na co tady čekáš?
Nemluví, neodpovídá, ale prostě je tu se mnou.
Propadám panice a šílenosti, že ji nemůžu normálně popadnout a vyhodit.Je neuchopitelná, nejde to.
Tak jo, oukej já to zvládnu i s tebou. Deprese má jednu typickou vlastnost, a to že proniká postupně hlouběji a hlouběji. Dostává se Vám pod kůži, hodně hluboko pod kůži a Vy šílíte, protože o tom víte, ale nemůžete nic dělat.

Mě osobně navštěvuje, když mám špatné období, po nějakém nedávném špatném prožitku, ale další z typických rysů deprese je, že se k vám vkrade i "jen tak". Zničehonic, bez důvodu, bez příčiny.

Jak bych depresi jednou větou charakterizovala já?

Je to bolest ! Bolest daleko větší než kterákoliv jiná fyzická bolest, protože deprese je bolest duševní. A ta kurevsky bolí. Je to zasraná duševní sebevražda. Totally !!

Pocity? Po celou dobu deprese mám osobně pocit, že do mě po celou dobu někdo bodá nožem. Mám pocit, že najednou trpím i únavovým syndromem, těžknou mi nohy, ruce, nedokáži se pořádně zvednout z postele, ze židle ba dokonce nedokáži ani mluvit, tak strašně ráda bych začala volat o pomoc, ale nejde to. Poté přijde stav, kdy máte pocit, že umíráte, protože Vás nebo aspoň mě bolí na hrudi, bolí to snad stejně jako infarkt, ale už vím, že není třeba si volat stopadesátpětku.

 Noci jsou šílené, noční můry v podobě lidí, na kterých Vám záleží a oni se Vám najednou vysmívají, jak jste strašně naivní, jak jste hloupí, jak jste k ničemu, jak jste zbyteční. Před očima mám krásný chvíle, které jsou najednou přeťaty těma hnusnýma z posledních dob.

Období deprese vyžaduje jediné (pokud se z ní chcete dostat bez újmy na zdraví), a to velikou podporu z okolí -  kamarádi, přítel/kyně a v neposlední řadě rodina. Všichni zmiňovaní také potřebují obrovskou trpělivost a musí se pořádně obrnět. Kolikrát ale bohužel ani podpora z okolí nepomáhá. Záleží individuálně na "nemocném", jak moc si nechá pomoci a zda vůbec vpustí někoho ze svého okolí do svých myšlenek, pocitů a záměrů.



Už je tu se mnou pár dní a já se cítím stále hůř. Prohlubují se ve mně ty příšerné pocity. Trpím nespavostí, v horším případě šílenými nočními můrami, věčně mě bolí hlava, nemůžu a neumím přes den fungovat, všechno je mi takříkajíc úplně jedno.
V práci zanedbávám úkoly, protože je mi prostě všechno s prominutím u prdele. Já věčně vylepená na facebooku, celý dny i noci najednou nemám chuť se ani připojovat, aby mi každý nepsal, nemám chuť odpovídat, nemám chuť se radovat ze štěstí ostatních, nemám chuť nic .. na druhou stranu, když už tam jsem, dostanu tu svoji desetiminutovku krize a mám zřejmě potřebu nějakým způsobem informovat všechny v té době připojené o tom, jak mi zrovna je. Ať už je to ve stylu ubrečené fotky nebo nějakým děsně smutným citátem, aby to prostě bylo patřičně dojemné.

Ani nevím, proč to dělám, nicméně po "vystřízlivění" z téhle krizovečky, dalo by se říci .. můžu asi opravdu říct, komu na mě opravdu záleží. Ještě mi nějací kamarádi zbyli, ... Když jsem asi nějak tak spokojená s reakcí na stupidní fotky a citáty, odpojím se a přestávám komunikovat.

Právě přecházím do fáze "Bojím se s tebou mluvit" : což znamená, na otázky ahoj, jak se máš, odpovídám neurčitě, vyhýbavě, zase nemám potřebu se svěřovat každému.  Moje odpovědi začínají být zkratkovité a jsou stručnější a stručnější. Trochu se začínám bát, že za chvíli budu odpovídat jen půlslovy ;)



Moc se těším na den, až tuhle svini překonám, protože i když lidé trpící depresemi se mohou jevit, jakože se v tom utápí rádi, že si v tom libují, věřte, že to tak není. Je to šílené utrpení uvnitř těla, je to předem prohraný boj, který jen přežíváte, přežíváte každý den, jen uděláte, co musíte, ale prostě je to jen přežívání bez nějaké radosti, bez lepších zítřků, bez motivace do dalších dnů.
Já osobně jsem ve stádiu, kdy deprese neodejde jen tak, nebo se nevyléčí jen tak, ona jen na chvíli tam kdesi ve mě usne.

A já se tak těším, až bude dobře.  Tak moc. Chci tuhle nemoc zastavit, porazit a chci aby se nikdy nevrátila. Tak moc bych to chtěla...

úterý 7. března 2017

Jaká jsem byla, jaká jsem a jaká bych chtěla být

Chtěla bych se v tomto článku zaměřit sama na sebe, vzpomenout si na to, jaká jsem byla, jaká jsem teď a co bylo příčinou toho, že jsem se změnila. 



Jako malá jsem byla klasicky akční dítko, které si rádo hrálo na pískovišti s bábovičkama, vyrůstala jsem na sídlišti a rozhodně bych neměnila. Měla jsem tam spousty kamarádů, neustále jsme jen lítali po venku. Měla jsem opravdu skvělé dětství a velice ráda vzpomínám. 

Po smrti mé nejmilovanější osoby jsme se přestěhovali víceméně do centra, já začala závodně plavat, takže ani moc času na staré kamarády ze sídliště nebyl čas. Ano, jezdila jsem za nimi, ale pomalu a jistě se doba návštěv prodlužovala a prodlužovala až úplně vymizela. Bohužel, i moji mladší kamarádi dospívali a měli své životy. 

S plaváním jsem ze začátku bojovala, co si budeme nalhávat, excelentní jsem v něm nebyla a dělala jsem ho jen proto, že jsem zjistila, že dědeček ho také dělal. Postupem času mi ale nějakým způsobem přirostlo k srdci a postupně mě začínalo i bavit a v neposlední řadě i jít :-)

Za dva roky jsem vyhrála své první mistrovství v dálkovém plavání na 5 kilometrů, poté i 10 a 20 kilometrů. V jednom roce tři zlaté, ty byly tam nahoru pro něj. Byl by na mě pyšný. I rodiče na mě byli pyšní. Byl to skvělý pocit, měla jsem  neskutečnou radost, byla jsem stále ještě při zemi. 

Bohužel, mi poté v plavání vycházelo, co jsem chtěla, co jsem si vysnila a co jsem si představovala. Moje sebevědomí stoupalo výše a výše. Aniž bych na sobě tehdy něco pociťovala, postupem času se ze mě stala namyšlená holka, kterou zajímalo jen plavání, jak se líbit chlapům, hrát si s city kluků a v neposlední řadě, a to věřte mě mrzelo a upřímně mrzí nejvíc, jsem velice ráda a s oblibou ponižovala ostatní, kamarádky a kamarády, kteří mi v té době ještě zbyli, jsem ovlivňovala, tak aby uposlechli mé názory. Názory, které byly absurdní, hnusné a arogantní. Milovala jsem ponižování, urážení, vysmívání se ostatním. A vězte, že na to opravdu pyšná nejsem ...




Když si vzpomenu na tuto etapu života, je mi ze sebe totálně na blití. Ale fakt totálně. Musela přijít zákonitě situace .. karma .. boží mlýny melou .. 

O rok později jsem úplnou náhodou zjistila, že mám nádor v noze, holenní kost. Bez nejasných výsledků, nic moc prognózy.
Punkce, výškrab .. tohle všechno mě čekalo. Já v té době ještě nafoukaná jak horkovzdušný balón jsem chodila domů, naši doma brečeli, nechápala jsem proč. Pochopila jsem až tehdy, když jsem přišla ve volné hodině domů, rodiče doma nebyli a já tam našla otevřenou knížku, kde byl článek o nádorech v kostech. Dočetla jsem se, že většina případů končí amputací, pokud je to málo rozlezlé, v horším případě procenta na vyléčení cca 2%

V takových chvílích, když je Vám 19 let se  začne otáčet celý svět. Přemýšlíte pouze nad tím, proč, proč já. Já ještě nechci. Odpusť mi Bože všechno zlé, co jsem kdy udělala.
Moc dobře jsem věděla, že si nic jiného nezasloužím než utrpení. Můj dosavadní život byl v trapu a já se z minuty na minutu změnila. Jedna informace, která mi změnila celý život. Obrátila jsem se, pochopitelně ze začátku jsem trpěla sebelítostí, postupem času sebeobviňováním.

Nádor byl nakonec nezhoubný. Podstoupila jsem dvě operace, musela víceméně přerušit studium a sebralo mi to hodně sil. Přišla jsem o to nejmilovanější, co jsem měla do té doby, o plavání. Veškerý sport mi doktoři zakázali. V jednu chvíli se Vám zbortí celý svět. Neberte mi, to co miluju ! Prosím ..

Do nemocnice jsem odcházela jako namyšlená fiflena, ale opouštěla jsem ji jako úplně nový člověk. Znovuzrozený. 



Nedalo se nic jiného dělat. ... 
Musela jsem skončit. Byla to rána a šok. Nechtěla jsem, musela jsem. 

Člověk si musí namlátit držku, aby procitl .. To je přesně můj případ. I když možná až moc vyhrocený. 

Spousty skvělých vzpomínek mi  ale zůstalo, a ty mi nikdo nikdy nevezme!!! 

Do budoucna bych ráda byla "optimální". Ani ne velké ani ne nízké sebevědomí. To bohužel zatím neumím. Buď anebo, ale jdu si za tím, že se to naučím, naučím se žít. Protože si myslím, že si to zasloužím.