Počátek všeho ... (mylifestory 1/3)

 (sepsáno 10.8. 2016, zveřejněno 22.3.2017)


K tomuto obsáhlému článku se odhodlávám už delší dobu. A tak jsem se jednoho rána probudila a rozhodla se, že to bude právě dnes, kdy chci vykřičet všechno do světa. Chci, chci, chci !  Připravte se na článek plný emocí, negativismu a srdceryvných událostí. Jdu s pravdou ven !

Rozdělila bych to svoje období do jakýchsi fází.

První fáze započala mým narozením, narodila jsem se jedné zimní, prosněžené noci 19. prosince před dlouhými 24 lety. (Někdo by si řekl, mladá holka, jakýpak dlouhými? Ano, pro mě někdy až neskutečně dlouhými).

Na svoje dětství si nemůžu stěžovat, moji rodiče mi dávali všechno, i to co neměli.

Lásku, myslela jsem si donedávna, že i perfektní výchovu. Ale tu asi ne, respektive já se nenechala vychovat dobře. Nevím..

Něco se zanedbalo, respektive se něco nepovedlo, ale ne ze strany rodičů .. ale z  té mé .. Vždy jsem se nějakým způsobem vymykala své rodině. Jak chováním, tak povahově, prostě úplně vším. Kolikrát i padlo doma takovéto " a je vůbec tvoje?" :D Samozřejmě ze srandy.

Já se sestrou, rok 1996

Nicméně to bylo to parádní období, kdy jsem byla nejšťastnější dítko, měla jsem skvělé dětství na pískovišti, spousty kamarádů na sídlišti, neustále jsme pobíhali po venku .. v sedm jsme museli bývat doma, vlastně v sedm aneb když zazvonila kaplička, protože pak přeci chodily klekánice. V létě jsme mohli být i déle, neustále jsme vymýšleli nějaké hry, třeba jednu si vybavím "bububu" (bububu, koho najdu, ten dostane přes hubu) → byli jsme to ale parchanti, sakra ;)

Doma jsem si zase hrála na prodavačku, měla jsem svůj vlastní obchod, jednou to byla samoobsluha, podruhé restaurace, dělala jsem si i otvírací dobu. Jeden se jmenoval "U Hranolky" :D :D Většinu "otevírací doby" jsem stejně byla venku :D a nakonec mi obchody zkrachovaly :D
Se ségrou jsme hrávaly hru "páteř". Vždy začínala stejně, já tancovala na diskotéce, omdlela jsem, a ona byla jakási doktorka ze sanitky, které mě dávala pravděpodobně na páteřní desku :D

Také jsme často "trenérkovali", tak jsme tomu říkávaly ..
Byly to takový kreace jakože ségra ležela na zádech, já na jejich nohách a ona mě přehoupla dozadu. Tomuhle jsme říkaly šuplík a měly jsme jich x dalších.

Hráli jsme si s kamarády na seriály, já byla vždycky hlavní hrdina ( jak jinak :D )  na schovku, země slunce, dělali jsme bábovky, pekli jsme z písku ;) (mááámi, mááámi, mááámi - hodíš mi rohlík? hodíš mi bábovky? )  utíkali přes nesouhlas rodičů za silnic :D, chodili spolu na Mikuláše, a když jsme se nemohli domluvit, tak jsme prostě byli tři malí čertíci. Byli jsme tři (já, Anička a Michal).

s Míšou, když už jsme byli starší ...

Poprvé výlet do klubu :D

Naše kamarádství začalo .. ani nevím kdy s Anče, ale zřejmě tak nějak odmalička. Ale s Míšou, to si pamatuju, byl to ten typický klučík, který se vymykal svým vrstevníkům, a tak jim nedělalo problémy se mu vysmívat, posmívat ba dokonce si na něj i dovolovat fyzicky. Našla jsem ho tehdy v keři. Měl kraťasy, triko, bylo léto, vlasy ostříhané úplně nakrátko, akorát ofinu měl - to byl takový typický účes pro tu dobu :)). Našla jsem ho tam v pláči, klepal se strachy a byl rozrušený, tehdy mi ho bylo neskutečně líto. Ujaly jsme se ho a netrvalo dlouho a byli jsme taková ta typická nerozlučná trojka. Veškerý volný čas jsme trávili společně. Byly to super skvělý časy. Nikdy nezapomenu. NIKDY !!!

 I se sestrou jsme zažily. Já byla trošku hajzlík a dělala jí naschvály, no trochu víc, mamka ji vždycky nadala nebo dokonce jí dala po čuni a já vyvázla. No vyvázla :D ségra si mě pak našla venku a tak mě ztloukla jak nikdy nikdo. Zasloužila jsem :-) Když Pamatuji doby, kdy za námi babička chodila každý den, každý den jsme ji vyhlížely a chodily jsme na zmrzlinu, kopečkovou za 4 koruny :D :)

Bylo toho spousta, my byli někdy hnusní, dělali jsme si taky z lidí srandu, jednou jsme jednu kámošku přivázali ke stromu :D a ona chuděra plakala, na to nejsem moc pyšná ... chodili jsme si navzájem na oslavy, chodili jsme společně na různý dětský dny, na akce pro děti, všude jsme se prostě nacpali, a byli jsme děsně aktivní. To bylo zlomených ruk, teda co si vybavuju, tak hlavně já, pamatuji na svoje poprvé v tomhle ohledu ..

Byla jsem na bruslích, půjčila jsem si ségřiny, protože svý jsem si rozbila, ale ona mi už neřekla, že ji chybí kolečko před brzdou, jela jsem plnou palbou z kopce , brzdím a šup, už jsem ležela na zemi, všichni se mi smáli, mě zmodrala ruka, byla celá ledová a na třikrát zlomená.

V té samé době jsem byla šťastná také kvůli rodině, dědečkovi, babičce a naší chatě, kterou děda postavil. Jezdili jsme tam se ségrou jako malé holky na celé letní prázdniny bez jakékoliv přestávky. Milovala jsem to tam. Měly jsme tam spousty kamarádů, byl to zase úplně jiný svět. Stezky odvahy, má ségra byla královna dětí, nezasvěcení těžko pochopí ... :D Dědeček nám vždy večer dával kousek Milky (nejčastěji to byla jahodová a jogurtová - si moc dobře pamatuji) A taky jsme dostávali česnekový hospodský brambůrky a gumový žížaly. Každý večer. Na chatě jsme se vždycky vyblbly se ségrou do sytosti. S dědou jsem ráda chodívala na ryby. Den vypadal asi takto: ráno jsme se vzbudili, blbli jsme s kámošema, pak jsem dělala číšnici tátovi a dědovi, každý seděl na jedný loďce, ale oba chytali ryby. Já jim jen po příkazu nosila pivečka :-) tátovi se žlutou etiketou, to byla desítka a dědovi se zelenou, to byla jedenáctka, HOSTAN :) pak bábí zavolala na oběd, šlo se, prostě když bábina zavelela, tak se muselo. Odpoledne děda odpočíval, táta se neustále opaloval :-) odpolední kafíčko a večer, ty dny tam neskutečně utíkají, protože je tam nádherně, nejlíp.

Prostě tohleto bylo nejparádnější období, nejvíc nejlepší jak by řekl Forrest.

Já se sestrou na chatě, rok 2004

Trvalo to zhruba do 10 roku mého života. To byl rok, kdy mi odešel nejdůležitější člověk mého života, děda, který mě vychovával dá se říci, odešel kus mého těla, odešel napořád .. navěky, Nikolo navěky ! a já prostě jednoduše doteď nepřijmula fakt, že to je jako the end, Schluß gemacht ..., nedokázala jsem se za 14 let s jeho odchodem srovnat, ani v mysli, ani v duši ani nijak ...

Začalo peklo .. Nezvládla jsem to .. Absolutně ne .. každý normální člověk řekne, to je život, ano, je to život, bohužel na tomto je život člověka postaven, že se rodí aby zemřel. Jistěže to vím, nejsem hloupá .. ale prostě zase ta psychika..

 Nezapomenu, věděla jsem moc dobře, že je děda smrtelně nemocný, ale byl to silnej chlap, silák, bojovník. Zasraná rakovina! Udělalo se mu dobře po dlouhé době, mysleli jsme si, že se blýská na lepší časy. NE ! Když procházel chemoterapiemi bylo mu zle, i přesto jak silná osobnost byl, sám se odpojil od přístrojů toho času, kdy byl hospitalizován, bohužel/ bohudík, jak se to vezme, ho zachránili. Pak se mu tedy udělalo líp, trvalo to týden.

Nezapomenu na jeho poslední pohled, dala jsem mu pusu, pusu na tvář, tu poslední pusu v životě se slovy "dědečku, v pátek zase přijdu", strašně ho to zabolelo ( rakovina krku a čelisti), pusu jsem mu dala s takovou láskou, že jsem mu způsobila bolest. Podíval se na mě a řekl mi " Kikušo, (tak mi říkával jen on) mám tě rád" to mi nikdy jindy neřekl. Odešli jsme, bylo to naposledy, co jsem ho viděla, v pátek mu nebylo nejlíp, tak bábi volala ať přijdeme až v sobotu.

děda (uprostřed) na chatě :-)

Na Velký pátek 18. dubna 2003 v 10 hodin večer zemřel. Zemřel pokojně, ve spánku, třeba ho nic v tu chvíli nebolelo. Babi volala tátovi, že Jura (děda) se nechce probudit, táta přijel, ale to už bylo po všem ..děda odešel, napořád. Odešel ten večer prý spát se slovy, Pozdravuj Ivetu a děcka, ať na sebe dávají pozor. Věděl to? Cítil to?

Já to ještě nevěděla. Ráno jsem vešla jen v bílé košilce do kuchyně, máma plakala, strašně plakala, táta ji objímal, nemuseli nic říkat. Došlo mi, že děda odešel do nebes. Nemohla jsem brečet, měla jsem chuť se jen vztekat, proč kurva proč .. přichází obrovskej šok, kdy nevnímá člověk okolí, nastává fáze nepřipouštění si faktu, pak následuje brek, bezmoc a zoufalství.

Nenávidím VELIKONOCE! NENENE!!!

Tehdy jsem to nezvládla .. začalo peklo, týdenní houpání se v posteli, v pokoji v koutě .. kolečko psycholog, psychiatr, psycholog ... Pohřeb byl peckovní taky :(

Já nezvládla ani ten pohřeb, táta mě musel vyvést ze smuteční síně, protože jsem dělala šílenou "ostudu" řvala jsem, brečela jsem , hystericky vzlykala, ten den mi dochází, že je to REALITA ! Že tohle není prdel,  .. to je prostě FAKT !, kterej prostě musím přijmout ať chci či ne.

KURVÁÁÁ !! TOHLE NÉ! Poprvé zažívám pocit, chci si vytrhat vlasy!!!!

vzpomínám :(

pořád to tam máš krásné ...

Právě tehdy to celé odstartovalo .. bohužel pro mě, v tý jistý době mě začaly dvě holky (já tehdy 10 let, ony cca 16 - 18 let) fyzicky šikanovat .. poprvé mě zbili kvůli penězům, měla jsem v riflových kalhotech pár mincí, asi si myslely bůhvíco tam nemám, nechtěla jsem jim samozřejmě dát nic .. proto mi tehdy rozbily nos, a poranily tvář, to ještě nic nebylo .. nechtěla jsem doma nic říct, ale bohužel sem  si nevšimla jistého faktu v zrcadle, že mám zakrvácený celý obličej, takže "mami, né nic se mi nestalo, proč?" bohužel nezafungovalo.

 Bily mě opakovaně, až se táta naštval, a pořád se mnou někdo někam chodil, do školy, do obchodu, dokonce i ven, bylo to šílené. Za jednu věc v tomhle období jsem šťastná .. a to za tu, že jsme si konečně se ségrou k sobě našly cestu. Spíš já k ní, ona o mě měla strach, hledala ty holky všude. Byl to obrovský zlom v našem sesterském vztahu. Zlom k lepšímu :-)

 Začaly noční můry, kdy jsem se vzbudila respektive mě cosi vzbudilo, pamatuju si to, jakoby to bylo včera, vedle mě seděla kámoška Markéta, já usla .. najednou se mi zdálo cosi škaredého, vzbudila jsem se a hystericky ječela, kopala kolem sebe nohama, rukama, nikoho jsem k sobě nepustila, až máma musela zavolat doktora, který mi píchl nějakej sajrajt do krve a já padla. Tyhle stavy trvaly několik týdnů. Psycholog, pak i policie, bylo to hodně nepříjemné. Policisté měli určitý tip na dvě slečny v mém okolí, které se tímhle baví a jejich tip byl správný. Děvčata dostala jakousi výstrahu a byl klid.

 Diagnóza: posttraumatická stresová porucha
nic zvláštního ani vyjímečného :), to se prostě stává v takové situaci

 Než jsem našla jednu činnost, která mě poté pár let naplňovala, plavání. Dozvěděla jsem se od mámy, že dědeček taky plaval, tak jsem to šla prostě zkusit, a ono ano, začalo mě to bavit, zůstala jsem u toho 9 let.  Začátky nebyly vůbec jednoduchý. Naučit se pořádně plavat a co teprve naučit se motýlka, já chytrák šla do sportovní třídy, a nebudu kecat, domluvil mi to táta na pivě s paní učitelkou, kterou znal :-) protekčně :D

Ještě prťata ve Vsetíně

První rok byl tragický, absolutně jsem to nedávala, těm děckám jsem nestíhala, nikdo mě moc nemusel, oni se všichni znali z přípravky a já byla protekční náplava, ani se nedivím, ale postupně jsem si našla i kamarády a byly to moc fajn časy.

Nejhorší časy, ale boky jsem měla vždycky :) 

Než přišlo takový ne moc veselý období, kdy jsem byla napadána, že jsem tlustá .. ono i když to tehdy nebyla pravda a posloucháte to dennodenně 10 hodin, nějak nejde to hodit za hlavu, teda jistě jde, jsou lidi, kteří by řekli ... hej, polib mě prdel ..a nechali to plavat, tohle já nikdy neuměla .. :(

Začla jsem si to brát víc osobně, než jsem chtěla a měla ... 

Přišly těžký časy pro mý rodiče, kteří byli špatní z toho, že se o mně v plaveckým světě mluvilo jako o anorektičce. ANO, měla jsem chvilkovou slabost a chvilkově jsem trpěla poruchou přijmu potravy. Ale naštěstí ne dlouho.

Moc jsem toho nenajedla ... 

Hodně rychle jsem potom šla navrch, bazénové plavání mě ale moc nenaplňovalo, tak jsem zkusila dálkové, a to bylo to, co jsem hledala.

Bavilo mě, šlo mi, joo nebudu se podceňovat, hodně mi šlo :-) Možná to bylo daný i tím, že odmala jsem se rochňala v přehradě, která kolikrát nebyla úplně košér, co si budem ;) .. Byla spousta plavkyň, která dálkové plavání neplavala jen kvůli tomu, že jak ony rády říkaly "na dně nejsou vidět kachličky a mohla by se o ně otřít ryba"

Nejúspěšnější fazóna byla rok 2010, kdy jsem si vytyčila své osobní cíle, měla jsem natrénováno, cejtila jsem se na to, nikomu jsem je ale nesdělila, ani trenérovi. Bylo to moje malé tajemství. Vám to napíšu, chtěla jsem tři zlaté mistrovské medaile tzn. pět, deset, dvacet kiláků. Ne pro sebe, ale aby na mě mohl být děda zeshora pyšnej. Vždyť už sedm let je tam sám bez jakékoliv radosti.

Podvodní svět

JÁ TO DOKÁZALA !! ANO !



To je ON ! Ten závod, to vyhlášení, kdy toto bylo pro něj !



Bylo to nesmírně těžké, jak psychicky tak fyzicky, ale já to dala, a na posledním vyhlášení, to bylo 20 kilometrů jsem mu tu zlatou symbolicky s pusou poslala do nebe. Byla tam i máma a táta, bylo to na Lipně, oba dva to rozbrečelo. Bylo to tak smutně krásný.

Kdyby tam rodiče nebyly, nedala bych to. Byl to extra ultra šíleně těžký závod. (vzduch 12 stupňů, voda 16 a neustavně celej den pršelo, teda spíš lilo, trať byla nakonec postavena 10x2 kilometry, což pro mě bylo nemyslitelný, plavat kolem břehu, to chce pořádnou dávku sebejistoty po pár hodinách z té vody nevylézt, strašně to svádí, když už nemůžete, já raději 4x5 bo dokonce 2x10 okruhy). Rodiče mě na občerstvovačkách hodně podpořili a nakopli, díky nim jsem stála, kde jsem stála :-)







Opravdu jsem to milovala

Kdyby to šlo rok 2011 bych vymazala ze svého života ... přišla jsem o další citovou vazbu.

O mýho miláčka .. Dinečka .. neumřel, vysvětlovat proč a za jakých okolností tu nebudu, uvádí mě to zpět ..

Nicméně jsem si po jeho odchodu zjistila, kde přebývá .. a chodila ho sledovat z povzdálí, byl šťastnej, v pořádným výběhu, ale hlavně že šťastnej .. Teď už Dineček není, ale vím, že umřel šťastný, a my ať to bylo, jak chtělo, jsme mu dávali všechno. Byl to pejsek k nezaplacení, milovala jsem ho, a miluju, a vždycky budu. Dal mi toho taky spoustu, spoustu krásných chvil, spoustu radostí a starostí. Když byl štěnátko, hrála jsem si s ním na paní doktorku, chudák, měl na pacce přilepenou kanylu a on byl takový ňouma, že držel. Neutekl mi, měl na hlavičce danou nemocniční čepici, na pacce kanylu a náplast a nechával si měřit tlak, teplotu .. prostě můj ňoumík.

Dinoušek můj 

Pamatuji doby, kdy jsme mu museli dávat židli k oknu, a všichni mu říkali "pes drbnič", vyskočil na židlu a koukal z okna, pořád a neustále :-)

Když jsme přišli domů, vždycky se mohl uvrtět ocáskem, jakou měl radost. Jak po nás hopsal, uměl si otvírat i dveře. Když jsme nebyli doma, otevřel si dveře, vyválel se v peřinách, který se pak snažil packou urovnat, ale zavřít je už neuměl ;) takže jsme na něj vždycky přišli, a on se strašně divil, jakto ...

Dinečku, miláčku můj, nikdy nezapomenu ...

I ty jsi mi totiž to moje dětství zpříjemnil natolik, že si nemůžu na nic stěžovat ...

Miláček !

Rok 2011 byl zlomový ještě jednou. Úplnou náhodou jsem si vymkla nohu, kotník. Jedu na rentgen, nic hroznýho, prostě jen blbě šlápnete, ale okolí děsnej strach, abych s tím něco neměla.

Slečno, kotník vyvrknutej opravdu je, ale považoval bych to za banalitu. OK, děkuji. TRAPAS. Pak přichází ale, .. ale co? .. vedlejším nálezem je obrovská díra v holenní kosti. Být vámi, urychleně si v Brně najdu hodně dobrého ortopeda, ale rychle.

Proč až tak rychle, jednoduchý, díra už je tak velká, že každou chvíli může dojít k patologické zlomenině.

Byla jsem tehdy u sestry na vesnici, kde nějakou chvíli žila, nepovažovala jsem to nějak extra za důležitý, jen jsem se našim zmínila v telefonu a dál jsem to neřešila. Máma mi ale přesto toho ortopeda opravdu našla. Tak oukej mami, zajdu tam. Hlavně se o mě neboj.

Procházím vyšetřením, RTG, CT.Urychleně zoperovat, zní verdikt. Mě v tu dobu absolutně nedochází, co to může být. Naši jsou na infarkt a já pořád nechápu proč.

Musím na punkci a na výškrab. Punkce dopadne dobře, až na to že trpím tak šílenými bolestmi, že bych nejraději spáchala sebevraždu. Konec špatných myšlenek, konečný výsledek je totiž NEZHOUBNÝ. Druhá operace, výškrab a následné zaplnění lékařským cementem.

Po punkci

Přichází ale další rána do života, zákaz sportu. :( úplný zákaz všeho. Tohleto bylo jakoby Vám někdo ukradl ruku, nebo nohu, prostě část Vás. Nedalo se ale nic dělat. Skončila jsem na vrcholu. :-(

I když je pravda, že rok až půlrok před touto událostí jsem chtěla skončit sama.

Měli jsme špatný kolektiv, hodně špatný, měla jsem problémy s jedním klukem, který ovládal a manipuloval úplně všechny. Na tréninky jsem chodila s odporem, domů s brekem.

Neustále jsem byla terčem posměchu,všechno co jsem udělala nebo řekla bylo špatně.

Suchá příprava jednou ... hrajem ten den florbal, kluci mě dají do brány .. lítá na mě jeden míček za druhým, z plné síly přímo do obličeje, do břicha, na hruď .. no prostě všude, kde by to mohlo aspoň trochu bolet ..

Před maturou jsem zažila další zážitek, kterým se moc nechlubím, nejsem na něj hrdá, a vzpomínky na něj bolí.

Milovala jsem kluka, spolužáka, byl zadaný, bylo to pro mě pasé. On ale zájem měl, říkávalo se o něm, že je to děvkař, ale povídejte holce, která je zaláskovaná. S přítelkyní měl problémy, rozešli se, mě už nic nebránilo, pozval mě na vínko, do parku, bylo to v létě, bylo mi s ním krásně, bylo to nádherný. Takhle jsme spolu byli několikrát. Bylo to úžasný, pak ale přišlo to, co logicky přijít muselo, začala jsem se dozvídat, jaký opravdu je, s kolika holkama takhle na to vínko chodí. Bylo to hrozný, ale tak kdo tohle nezažil, že?

Těsně před maturitou jsme nacvičovali poslední zvonění  u jednoho spolužáka na baráku. No nacvičovali  byl buď původní plán nebo krycí jméno pro to, ožrat se a zhulit se jak dobytci. Já NE ! Já se ten večer napila trochu, ale nehulila.

 S kámoškou nás dva kluci hodili do bazénu, konkrétně spolužák a ten, do kterýho jsem byla zblázněná, ale v té době už vyléčená. Po dlouhý době jsme se dokázaly trochu opilé vyškrábat z toho bazénu. Svlíkla jsem se do spodního, a čekala až mě kámoš bytnej donese nějaký náhradní oblečení, začlo se mi chtít na záchod, tak jdu. Otevírám dveře, v tom do mě někdo žduchne, je to on, žduchnul do mě, vlezl za mnou,zavřel a zamknul.

"Co je, co chceš?"   "To co ty". 

 "Ale já nic nechci".

Přibližuje se ke mně. Chytá mě za vlasy.

"Nech mě být", křičím po něm. 

Otáčí mě proti mé vůli, využívá sílu.

"Ne ne ne, tohle nemůžeš, já nechci".

"Ale chceš", NÉ..

strhává mi černý krajkovaný kalhotky.

Koukám sama na sebe potupeně do zrcadla, po tvářích se mi koulí slzy jak hrachy, řasenka se roztíká. Černota teče po tvářích, přichází obrovská bolest.

Netrefil se, nebo to byl záměr, nicméně, právě zažívám svůj první anální sex, nedobrovolně, násilím. HNUS !

Nějaké pokusy o útěk vzdávám, je silnější, daleko silnější než já, drží mě silou za krk, druhou rukou mě tiskne ke skříňce, už se modlím snad i nahlas ať tohle skončí.

 Brečím, nevím v tu chvíli jestli proto, jak se cítímm špinavá a ponížená nebo bolestí ale taky spíš zoufalstvím a bezmocí.

Volám o pomoc, která sice stojí za dveřmi, ale nepřichází ... Až je konečně ten kretén vyhotovenej , utíkám, všichni si myslí, že jsme si právě parádně zašukali na záchodě a já jsem z toho asi celá odvařená. Jedinej kámoš, který byl střízlivý pochopil, běží ke mě, přehazuje přese mě bundu a bere mě sebou pryč. Nikdy mu to nezapomenu, i když už v kontaktu nejsme.

Zaveze mě domů, jdu hned do sprchy, je mi zle, ze všeho, jsem celá špinavá, minimálně se tak cítím, krvácím a neustává to.

Nějak extra se to neřeší. Tedy já to nechci řešit. Následující pondělí se bojím jít do školy, mám sraz s kámoškou, a do té doby nekuřák tahám jednu cígu za druhou, mám nervy, bojím se a oprávněně. Když vejdu do třídy, každý na mě kouká. Slyším jen zvuky videí z telefonů, právě z toho večera, a nedávám to. Utíkám ze třídy, za mnou Elis a Jirka, nakonec mě vidí i učitelka (to jsem zrovna nechtěla), nicméně posílá mě domů i s celým garde ;) Jde se mnou i Eliška, Jirka a Michal, kterej je ve škole autem a hodí mě domů, super kamarádi :-) Takové věci já nezapomínám.

Toho člověka už nechci v životě vidět. A skoro se mi to poštěstí, letmo ho zahlídnu na maturitě, ale zrovna ve chvíli, kdy já mám dokonáno, takže mi nějak extra ten den úsměv nezkazí.

On si na nic nepamatuje, a až se to dozví, jediný na co se zmůže, je omluvit se mi přes FB se slovy, "ale tys se mnou mluvit nechtěla", a poslat mi pugét růží. Na to jsem mu poslala vzkaz, ať si to laskavě strčí do prdele, nebo mu to tam narvu já, aby věděl, jak to bolí.

Maturita, ta se dala :-) Čtyři dvojky :) to ušlo. Maturovala jsem z češtiny, kde jsem si vytáhla jediné, co jsem nechtěla a to Máj. Němčiny - stravovací návyky, easy. Zeměpis - doprava a Teorie sportu - gladiátory :) tam byla aspoň sranda ..



Na stužkováku s nejlepším kamarádem :-)

Miluji němčinu, proto se hlásím na vysokou na něměcký jazyk. Jsem šťastně zamilovaná (teda myslím si to :( ) Všechno je konečně super, ne na dlouho, .. na vejšku jsem se nedostala, Kuba mě kope do zadku samozřejmě se slovy "Nikčo, jsi strašně fajn, dokážu si představit, že by sme spolu byli, ale já teď na vztah nejsem připravenej" a prásk za měsíc má novou kočku .. jojo .. nejsem připravenej .. naši obrovské problémy, chtěji se rozvádět, já malej kokůtek se slabou psychikou to nedávám, nezvládám a docházejí mi síly .. půllitra rumu, sedám do okna, piju piju iju .. a tak nějak asi doufám, že spadnu a už se nikdy neprobudím ....

Čas vše zahojí a všechno přebolí, říká se ..

Nacházím si přítele, jsem spokojená, chvilku .. Honza je hodnej kluk, ale neumí svý city a pocity dát úplně najevo, strašně dlouho trvá, než si k sobě najdeme cestičku. Víme o sobě, že se máme rádi, ale pořád nám hvězdy nepřejí. Jednou ve dvě ráno, bylo léto, mě vzal k sobě domů :-) na film samozřejmě, přijdeme, sedám, on si sedne vedle mně a říká
"Niky, mám pustit ten film?"
"Ne .. "
Dál už to popisovat asi nemusím :-)
Náš vztah netrval dlouho, ale za to z mého pohledu, byl krásný :-)
Honzík byl zajímavý kluk, do hloubky do něj nikdo nemohl vidět. 

Jeden večer, když jeho city ke mně ochabovaly, hodně pil a stalo se to, že mě podvedl. S kamarádkou. Moji. Ta mi to druhý den řekla, a on mi to potvrdil.
Zkoušíme to obnovit, nejde to .. rozcházíme se .. 

Ale ať to mezi námi dopadlo jakkoliv, stejně si pořád myslím, že je to hodně citlivý kluk a i když nejsme v kontaktu, přála bych mu  a přeji v dalším životě co nejvíc štěstí :-)

Přichází má první panická ataka.
Mrzí mě, že u toho byli moji kamarádi. Začalo to nevinně brekem, kvůli chlapovi,  zoufalství a bezmoc, kdy dolízáte a víte, že o to nestojí, ale prostě stále v něco věříte a doufáte, že se zlomí a ono ne. Naopak.

 Začala jsem se šíleně klepat, hysterčit, šílenost největší jakou jsem kdy zažila. Měla jsem pocit, že kdyby mi šla ještě pěna vod pusy, tak mám snad epileptickej záchvat.

Ale i tady čas nakonec zabral, našla jsem si brigádu jako plavčík. Po 5ti měsíčním uzavírání se sama do sebe. Jdu poznat nové kamarády. Chci úplně změnit můj život. A také se mi daří, Hary, Žuf, to jsou lidi, za které bych dala ruku do ohně. Super kámoši až do současnosti.