Přemýšlet nad svou vlastní osobou do hloubky není nikdy dobré...
Já to právě dělám, co dál?co bude zítra, co bude za rok, za deset let ba dokonce co bylo před 20, 10 lety?
Kde bych asi měla začít .. a proč to vůbec píšu.
Píši to protože mám pocit, že jsem uzavřená v jakési skořápce. Ano, jsem obklopena kamarády, jsem obklopena lidmi, kteří mě mají rádi. Ale věřte, nebo ne, mít psychickou poruchu, je jako mít v tu chvíli svůj vlastní svět.
Netuším, zda je to strach, co mě ovlivňuje říci někomu o tom všem, nebo je to jen strach ze studu, z toho, že mě kamarádi a rodiče zavrhnou, že se na mě budou koukat úplně jinak než doteď .. skrz prsty.
Strach z toho, že už na mě nebudou koukat jako na neustále vysmátou Nikču, nebo že mě přestanou mít rádi. Prostě celkově na mě změní pohled.
Každý by mi teď řekl, a myslíš si, že je dobrý nápad něco tak zranitelného a osobního psát na internet? A já bych mu na to řekla "Dobrý nápad to rozhodně není, ale přece jen internet skrývá jakousi anonymitu, a já potřebuji strašně moc ventilovat, rychle a hned. Abych byla u kamarádů zase vysmátá Nikolína a nikdo z nich nepojal žádné podezření.
Internet a psaní kdesi, je pro mě chvilkové vysvobození, útěk do neznáma. Vypovídat se někde, kde mě nikdo nezná, kde má každý svůj racionální úsudek, všichni jsou nezaujatí tím pádem i objektivní. Nevím, jak lépe bych to popsala, ale tak nějak to je...
Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se odhodlala jít pro odbornou pomoc k psychologovi. Až situace byla neúnosná, kdy jsem se nedokázala vymanit z deprese, kdy jsem tři dny koukala do jednoho místa, nejedla, nepila, neměla žádné potřeby, jen doslova přežívala. Nebyla jsem schopna vstát ani z postele a normálně fungovat, jít tehdy ještě do školy, nic prostě. "Absolutely nothing"
Po několika vyšetřeních mi psycholog diagnostikoval BAP (bipolární afektivní porucha dříve známá jako maniodepresivní psychóza) Asi nemusím moc rozvádět o co se jedná.
Klasické období mánie a deprese. Dva měsíce dobrý, půl roku postupně se zhoršující. Je to prostě hnus. Dosti jsem se pídila po příčině, protože prý je to i dědičné, ale u nás to neměl nikdo, ani přes koleno, jak se říká.
Po všech vyprávěních, vyšetřeních, nehorázně drahých sezeních mi bylo sděleno, že jsem uvízla kdesi v dětství a neumím dospět. Neumím přijmout dospělost a realitu jako současnost. Jsem prý citově zainteresovaná na mrtvou osobu, která mě vychovala a dodnes nesmířena s tím, že odešel a už se nevrátí. Jsem přecitlivělá. Když děda zemřel, prošla jsem si fyzickou šikanou, což mě teda rozhodně nějak nemotivovalo ani neposunulo dopředu.
Začala jsem být pesimista, který nevyleze z ulity. Ztrácím schopnost navazovat komunikaci. Přicházím i o kamarády, protože jsme se museli odstěhovat.
Najednou si žiji svůj uzavřený svět. Jen já a nikdo jiný.
Rozhodla jsem se pro sport, rozhodla jsem se začít s plaváním. I tam jsem byla terčem posměchu, urážek a všeho možného.Připadla jsem si už tehdy méněcenná a zbytečná. Všechna slova byla zbytečná. Už tehdy jsem si toto všechno pravděpodobně udělala sama svým skeptickým přístupem k životu. Našla jsem si jakousi náhodou přítele. Měla jsem spíše smůlu. Využíval mě, možná mě měl rád, ale nemiloval. Po nějaké době jsem to pochopila, podvedl mě a tím náš skvělý vztah skončil.
Vůbec na chlapy jsem měla vždycky strašný "štěstí". Holka naivní viděla v sexu velkou lásku. Bude se mu to líbit, a ráno po probuzení mě bude milovat. Nikolo, kde žiješ dohajzlu.
"Niky, seš strašně fajn, ale já nehledám teď vztah" .. jo jasný, řeknu narovinu, si úplná trubka, chtěl jsem tě jen do postele a hotovo. Takový kecy vokolo jsou vo ničem. Vážně. Jsem taky jen člověk, a taky mám city. Ne, že mi je řečeno, seš fajn, ale vztah nehledám a za měsíc, dva vidíte dotyčného s novou přítelkyní. Jo, prostě jak píši, prostě odjakživa štěstí no ..
Další rána byla, když mně nepřijali na vysněnou vysokou školu. Všechno se kupilo, rodiče se chtěli rozvést. Bylo mi zle. Opravdu hodně zle.
Po čase se vše spravilo, teda aspoň to tak vypadalo. Rodiče jsou tedy spolu dodnes, já si našla nového přítele, se kterým jsem už dva roky a je nám fajn. Je to moc hodný kluk, neměnila bych. Co se týče školy, vyřešila jsem to Vyšší odbornou a proč ne? Bavilo mě to !
Škola ukončena, jdu do práce! Jsem recepční, stereotypní, nudná sedavá práce ! Chce to změnu! A už jsme v současnosti. Myslela jsem si, že z nejhoršího jsem už dávno venku. Přítel je skvělej, občas zazlobí s kamarádama, ale který kluk ne, že?
Není to pryč ! Je to jen někde skrytý uvnitř těla ... a je otázka času, kdy to znovu vyplyne napovrch ... kdy mě to znovu semkne, a já se na to strašně netěším ...
V naší rodině je spousta problému tak jako kdekoli jinde.Když má někdo z rodiny nějaký problém, ať už osobní nebo finanční, obrátí se na mě. Ty finanční jsou teď jedno, ale ty osobní mě vždy děsně trápí. Jako bych ty problémy vztahovala na sebe. Snažím se všechno vyřešit za ostatní. Najednou jsem smutná, zdrcená, vystresovaná jak to vyřešit. Hledám příčinu, průběh, následek i když oni už to mají třeba i vyřešeno. Mě to trápí další týdny. Je to jako bych veškeré jejich problémy vztahovala na sebe, ale já si musím uvědomit, že jsem dospělá a mám svůj život. Kámen úrazu. To neumím.
Utápím se ve své fantazii, kdy se vracím ráda do dětství. Ráda vzpomínám na dědečka, na dětství s ním na chatě. Na strejdu, který mi zemřel nedávno ani ne v 50 ti letech. Vždy když zavírám oči, už je nikdy nechci otevřít, ve vzpomínkách je mi nejlíp. Když je znovu otevřu, vracím se do hnusné, zkažené současnosti, kde být asi ani nechci. Je to humus.
Mám strach, že udělám něco hrozného. Už ani láska od přítele a rodičů mě nedokážou udržet nad hladinou. Jako bych měla strach zestárnout. Spíš jako bych nedospěla, jako bych nebyla připravena tento život žít. Vůbec se sem nehodím, rozhodí mě všechno, brečím, trápím se, upadám do depresí. Často. Kolikrát mi přijde, že jsem tu navíc, není tu pro mě místo.
Nejsem hodna tohoto života, nebo spíš nejsem připravena na něco takového jako je "žít život".
Strašně se snažím, nejde to. Přemáhám se, ale ...
Já to právě dělám, co dál?co bude zítra, co bude za rok, za deset let ba dokonce co bylo před 20, 10 lety?
Kde bych asi měla začít .. a proč to vůbec píšu.
Píši to protože mám pocit, že jsem uzavřená v jakési skořápce. Ano, jsem obklopena kamarády, jsem obklopena lidmi, kteří mě mají rádi. Ale věřte, nebo ne, mít psychickou poruchu, je jako mít v tu chvíli svůj vlastní svět.
Netuším, zda je to strach, co mě ovlivňuje říci někomu o tom všem, nebo je to jen strach ze studu, z toho, že mě kamarádi a rodiče zavrhnou, že se na mě budou koukat úplně jinak než doteď .. skrz prsty.
Strach z toho, že už na mě nebudou koukat jako na neustále vysmátou Nikču, nebo že mě přestanou mít rádi. Prostě celkově na mě změní pohled.
Každý by mi teď řekl, a myslíš si, že je dobrý nápad něco tak zranitelného a osobního psát na internet? A já bych mu na to řekla "Dobrý nápad to rozhodně není, ale přece jen internet skrývá jakousi anonymitu, a já potřebuji strašně moc ventilovat, rychle a hned. Abych byla u kamarádů zase vysmátá Nikolína a nikdo z nich nepojal žádné podezření.
Internet a psaní kdesi, je pro mě chvilkové vysvobození, útěk do neznáma. Vypovídat se někde, kde mě nikdo nezná, kde má každý svůj racionální úsudek, všichni jsou nezaujatí tím pádem i objektivní. Nevím, jak lépe bych to popsala, ale tak nějak to je...
Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se odhodlala jít pro odbornou pomoc k psychologovi. Až situace byla neúnosná, kdy jsem se nedokázala vymanit z deprese, kdy jsem tři dny koukala do jednoho místa, nejedla, nepila, neměla žádné potřeby, jen doslova přežívala. Nebyla jsem schopna vstát ani z postele a normálně fungovat, jít tehdy ještě do školy, nic prostě. "Absolutely nothing"
Po několika vyšetřeních mi psycholog diagnostikoval BAP (bipolární afektivní porucha dříve známá jako maniodepresivní psychóza) Asi nemusím moc rozvádět o co se jedná.
Klasické období mánie a deprese. Dva měsíce dobrý, půl roku postupně se zhoršující. Je to prostě hnus. Dosti jsem se pídila po příčině, protože prý je to i dědičné, ale u nás to neměl nikdo, ani přes koleno, jak se říká.
Po všech vyprávěních, vyšetřeních, nehorázně drahých sezeních mi bylo sděleno, že jsem uvízla kdesi v dětství a neumím dospět. Neumím přijmout dospělost a realitu jako současnost. Jsem prý citově zainteresovaná na mrtvou osobu, která mě vychovala a dodnes nesmířena s tím, že odešel a už se nevrátí. Jsem přecitlivělá. Když děda zemřel, prošla jsem si fyzickou šikanou, což mě teda rozhodně nějak nemotivovalo ani neposunulo dopředu.
Začala jsem být pesimista, který nevyleze z ulity. Ztrácím schopnost navazovat komunikaci. Přicházím i o kamarády, protože jsme se museli odstěhovat.
Najednou si žiji svůj uzavřený svět. Jen já a nikdo jiný.
Rozhodla jsem se pro sport, rozhodla jsem se začít s plaváním. I tam jsem byla terčem posměchu, urážek a všeho možného.Připadla jsem si už tehdy méněcenná a zbytečná. Všechna slova byla zbytečná. Už tehdy jsem si toto všechno pravděpodobně udělala sama svým skeptickým přístupem k životu. Našla jsem si jakousi náhodou přítele. Měla jsem spíše smůlu. Využíval mě, možná mě měl rád, ale nemiloval. Po nějaké době jsem to pochopila, podvedl mě a tím náš skvělý vztah skončil.
Vůbec na chlapy jsem měla vždycky strašný "štěstí". Holka naivní viděla v sexu velkou lásku. Bude se mu to líbit, a ráno po probuzení mě bude milovat. Nikolo, kde žiješ dohajzlu.
"Niky, seš strašně fajn, ale já nehledám teď vztah" .. jo jasný, řeknu narovinu, si úplná trubka, chtěl jsem tě jen do postele a hotovo. Takový kecy vokolo jsou vo ničem. Vážně. Jsem taky jen člověk, a taky mám city. Ne, že mi je řečeno, seš fajn, ale vztah nehledám a za měsíc, dva vidíte dotyčného s novou přítelkyní. Jo, prostě jak píši, prostě odjakživa štěstí no ..
Další rána byla, když mně nepřijali na vysněnou vysokou školu. Všechno se kupilo, rodiče se chtěli rozvést. Bylo mi zle. Opravdu hodně zle.
Po čase se vše spravilo, teda aspoň to tak vypadalo. Rodiče jsou tedy spolu dodnes, já si našla nového přítele, se kterým jsem už dva roky a je nám fajn. Je to moc hodný kluk, neměnila bych. Co se týče školy, vyřešila jsem to Vyšší odbornou a proč ne? Bavilo mě to !
Škola ukončena, jdu do práce! Jsem recepční, stereotypní, nudná sedavá práce ! Chce to změnu! A už jsme v současnosti. Myslela jsem si, že z nejhoršího jsem už dávno venku. Přítel je skvělej, občas zazlobí s kamarádama, ale který kluk ne, že?
Není to pryč ! Je to jen někde skrytý uvnitř těla ... a je otázka času, kdy to znovu vyplyne napovrch ... kdy mě to znovu semkne, a já se na to strašně netěším ...
V naší rodině je spousta problému tak jako kdekoli jinde.Když má někdo z rodiny nějaký problém, ať už osobní nebo finanční, obrátí se na mě. Ty finanční jsou teď jedno, ale ty osobní mě vždy děsně trápí. Jako bych ty problémy vztahovala na sebe. Snažím se všechno vyřešit za ostatní. Najednou jsem smutná, zdrcená, vystresovaná jak to vyřešit. Hledám příčinu, průběh, následek i když oni už to mají třeba i vyřešeno. Mě to trápí další týdny. Je to jako bych veškeré jejich problémy vztahovala na sebe, ale já si musím uvědomit, že jsem dospělá a mám svůj život. Kámen úrazu. To neumím.
Utápím se ve své fantazii, kdy se vracím ráda do dětství. Ráda vzpomínám na dědečka, na dětství s ním na chatě. Na strejdu, který mi zemřel nedávno ani ne v 50 ti letech. Vždy když zavírám oči, už je nikdy nechci otevřít, ve vzpomínkách je mi nejlíp. Když je znovu otevřu, vracím se do hnusné, zkažené současnosti, kde být asi ani nechci. Je to humus.
Mám strach, že udělám něco hrozného. Už ani láska od přítele a rodičů mě nedokážou udržet nad hladinou. Jako bych měla strach zestárnout. Spíš jako bych nedospěla, jako bych nebyla připravena tento život žít. Vůbec se sem nehodím, rozhodí mě všechno, brečím, trápím se, upadám do depresí. Často. Kolikrát mi přijde, že jsem tu navíc, není tu pro mě místo.
Nejsem hodna tohoto života, nebo spíš nejsem připravena na něco takového jako je "žít život".
Strašně se snažím, nejde to. Přemáhám se, ale ...