Uvězněna ve vlastním těle aneb jak vnímám depresi

V hlavě voláte o pomoc, neumíte si sami sobě pomoci, neumí to ani nikdo z Vašeho okolí.
Kolik z Vás to zná?
Typickými projevy jsou bezvýchodnost situace, uzavření až uzamčení se ve vlastním těle, téměř nezvratný pesimismus, absolutní neschopnost se alespoň minimálně někomu otevřít, demotivace ke všemu, ztráta sebeúcty, sebekontroly, ztráta schopnosti jakékoliv komunikace a v neposlední řadě totálně sražené sebevědomí.
Projevů a příznaků je ale daleko, daleko více.

Pro obyčejné, zdravé lidi je deprese nepřijatelná. Takový lidé pohlížejí na psychicky nevyrovnané lidi jako na osoby, které jsou jen skleslé a jejich typickou reakcí je "prosím Tě, to bude v pohodě" ..

Víte, je obrovský rozdíl mezi slovy depka X deprese.
Slovem depka označují převážně mladí lidé právě takové stavy, jako je skleslost nebo jejich osobní neúspěch. Deprese je nemoc! Je to nemoc !

Kdopak to  klepe na dveře? Máme tu milou návštěvu, kámoška deprese přišla. To mám ale neskutečnou radost, dlouho jsem ji neviděla, pozvu ji dál (samozřejmě aniž bych chtěla, ona je totiž strašně neoblomná a vtíravá). Normálně kecne naproti mně a sedí a čeká.
Hele kámo, na co tady čekáš?
Nemluví, neodpovídá, ale prostě je tu se mnou.
Propadám panice a šílenosti, že ji nemůžu normálně popadnout a vyhodit.Je neuchopitelná, nejde to.
Tak jo, oukej já to zvládnu i s tebou. Deprese má jednu typickou vlastnost, a to že proniká postupně hlouběji a hlouběji. Dostává se Vám pod kůži, hodně hluboko pod kůži a Vy šílíte, protože o tom víte, ale nemůžete nic dělat.

Mě osobně navštěvuje, když mám špatné období, po nějakém nedávném špatném prožitku, ale další z typických rysů deprese je, že se k vám vkrade i "jen tak". Zničehonic, bez důvodu, bez příčiny.

Jak bych depresi jednou větou charakterizovala já?

Je to bolest ! Bolest daleko větší než kterákoliv jiná fyzická bolest, protože deprese je bolest duševní. A ta kurevsky bolí. Je to zasraná duševní sebevražda. Totally !!

Pocity? Po celou dobu deprese mám osobně pocit, že do mě po celou dobu někdo bodá nožem. Mám pocit, že najednou trpím i únavovým syndromem, těžknou mi nohy, ruce, nedokáži se pořádně zvednout z postele, ze židle ba dokonce nedokáži ani mluvit, tak strašně ráda bych začala volat o pomoc, ale nejde to. Poté přijde stav, kdy máte pocit, že umíráte, protože Vás nebo aspoň mě bolí na hrudi, bolí to snad stejně jako infarkt, ale už vím, že není třeba si volat stopadesátpětku.

 Noci jsou šílené, noční můry v podobě lidí, na kterých Vám záleží a oni se Vám najednou vysmívají, jak jste strašně naivní, jak jste hloupí, jak jste k ničemu, jak jste zbyteční. Před očima mám krásný chvíle, které jsou najednou přeťaty těma hnusnýma z posledních dob.

Období deprese vyžaduje jediné (pokud se z ní chcete dostat bez újmy na zdraví), a to velikou podporu z okolí -  kamarádi, přítel/kyně a v neposlední řadě rodina. Všichni zmiňovaní také potřebují obrovskou trpělivost a musí se pořádně obrnět. Kolikrát ale bohužel ani podpora z okolí nepomáhá. Záleží individuálně na "nemocném", jak moc si nechá pomoci a zda vůbec vpustí někoho ze svého okolí do svých myšlenek, pocitů a záměrů.

Už je tu se mnou pár dní a já se cítím stále hůř. Prohlubují se ve mně ty příšerné pocity. Trpím nespavostí, v horším případě šílenými nočními můrami, věčně mě bolí hlava, nemůžu a neumím přes den fungovat, všechno je mi takříkajíc úplně jedno.
V práci zanedbávám úkoly, protože je mi prostě všechno s prominutím u prdele. Já věčně vylepená na facebooku, celý dny i noci najednou nemám chuť se ani připojovat, aby mi každý nepsal, nemám chuť odpovídat, nemám chuť se radovat ze štěstí ostatních, nemám chuť nic .. na druhou stranu, když už tam jsem, dostanu tu svoji desetiminutovku krize a mám zřejmě potřebu nějakým způsobem informovat všechny v té době připojené o tom, jak mi zrovna je. Ať už je to ve stylu ubrečené fotky nebo nějakým děsně smutným citátem, aby to prostě bylo patřičně dojemné.

Ani nevím, proč to dělám, nicméně po "vystřízlivění" z téhle krizovečky, dalo by se říci .. můžu asi opravdu říct, komu na mě opravdu záleží. Ještě mi nějací kamarádi zbyli, ... Když jsem asi nějak tak spokojená s reakcí na stupidní fotky a citáty, odpojím se a přestávám komunikovat.

Právě přecházím do fáze "Bojím se s tebou mluvit" : což znamená, na otázky ahoj, jak se máš, odpovídám neurčitě, vyhýbavě, zase nemám potřebu se svěřovat každému.  Moje odpovědi začínají být zkratkovité a jsou stručnější a stručnější. Trochu se začínám bát, že za chvíli budu odpovídat jen půlslovy ;)

Moc se těším na den, až tuhle svini překonám, protože i když lidé trpící depresemi se mohou jevit, jakože se v tom utápí rádi, že si v tom libují, věřte, že to tak není. Je to šílené utrpení uvnitř těla, je to předem prohraný boj, který jen přežíváte, přežíváte každý den, jen uděláte, co musíte, ale prostě je to jen přežívání bez nějaké radosti, bez lepších zítřků, bez motivace do dalších dnů.
Já osobně jsem ve stádiu, kdy deprese neodejde jen tak, nebo se nevyléčí jen tak, ona jen na chvíli tam kdesi ve mě usne.

A já se tak těším, až bude dobře.  Tak moc. Chci tuhle nemoc zastavit, porazit a chci aby se nikdy nevrátila. Tak moc bych to chtěla...